Zážitkový víkend s výletem na druhý konec Československa a zase zpět

Do Prešova už jsem jednou jela a bylo to milé. Nebyl tedy důvod, proč tam nejet podruhé a nevzít s sebou kolegyni B., aby si to také užila.

Cesta je to daleká, rozhodly jsme tedy se cestovat přes noc lehátkovým vozem. Ve vlaku nás přivítal neorganizovaný chumel lidí. Než si všichni zvládli rozestlat, dožvanit na chodbičce vlaku a zalézt, kam patří, uběhlo bratru pětačyřicet minut. Naštěstí kolem chodila obsluha rozdávající mátový čaj a nějaký pán rozdávající kávový rum, tudíž nám ta třičtvrtěhodinka vestoje rychle utekla. A prý bychom měly být rády, že jsme nestály až do Pardubic, říkala stevardka. Byly jsme.

Ve vlaku se překvapivě dobře spí a budíček v podobě kafe a croissantu také není zlá věc. Do Prešova jsme dorazily před osmou ranní v dobrém rozmaru. Naše hodná hostitelka Nataly už na nás čekala se snídaní, čajem a otevřenou náručí. Nechala jsem se ukolébat milou ranní atmosférou, a proto, když se mi rozpadla v ruce kontaktní čočka, málem jsem omdlela. Ohledně vystupování v brýlích jsem já pes. Při představě, že tančím v ATS kostýmu se svými jasně červenými obroučkami na nose, mě omývali. Z ranní idylky rázem nebylo nic, rychle jsme sbalily věci na celý den a obtěžkány kufry a krosnami jsme utíkaly do optiky.

Prešov není Praha. Měla jsem strašnou kliku, že zrovna byla lichá sobota v měsíci. Kdyby byla totiž sudá, optika by bývala měla zavřeno. Nicméně obstarala jsem si vše potřebné a obhájila jsem si své fašistické názory ohledně brýlí na pódiu. Když se chce, všechno jde, říkám to pořád.

Díky stresu nám dopoledne pěkně utíkalo, najednou už byl čas jít na seminář. Nataly s námi udělala parádní tribal fusion trénink. Trochu ji podezřívám, že jejím záměrem bylo nás utahat, ovšem to by na mě musela ještě víc zvostra, hehe (pravidelný běh a powerjóga budiž pochváleny). Ovšem neříkám, že mi po cvičení krásně nevyhládlo.

Oběd jsme si daly v Šarišske chyži, což je tématicky laděná východoslovenská restaurace, v jejímž jídelním lístku nerozumím ničemu (chcete-li se sami přesvědčit o čitelnosti menu, nahlédněte sami), ale už z předchozí návštěvy vím, že se tam za pár šupů člověk královsky nacpe. Ani se nám nechtělo vstávat od stolu.

Líné odpoledne se nabízelo, ale nekonalo. Někdy v lednu jsem si speciálně pro tuto akci začala vyrábět černý šátek na boky, jehož dodělání jsem chytře nechala ale opravdu na poslední chvíli. Seděla jsem tedy ve Starých časech, pila kávu a vázala třásně. Poslední jsem dovázala úplně přesně v momentě, kdy nastal čas jít chystat gezicht.

Lidí bylo dost a byli přívětiví. Sice se nám pořádně rozjuchali až v druhé polovině, ale i v té první tvořili moc příjemnou atmosféru. Sólo jsem si zatancovala relativně v klidu a líbilo se mi, že kam se kouknu, tam se na mě někdo usmívá.

ATS duo s B. jsme pak měly až v druhé půlce téměř na konci, kdy už celé hlediště vyvádělo. V takových chvílích se tancuje samo. Myslím, že tamní publikum není na ATS příliš zvyklé, měly jsme tedy ulehčený start. Nečekala jsem ovšem, že rozdmýcháme takové emoce. Všichni řvali. Všichni! Bylo to parádní.

Po práci došlo na zaslouženou odměnu v podobě piva, které mají na východě Slovenska dobré a ze kterého nebolí hlava, a pizzy, kterou jsem po dobře odvedené práci zlikvidovala asi za pět minut. Po mejdanu a třech hodinách spánku jsme se pak vydaly zpět ku Praze.

Nemám ráda tyhle rychlé odjezdy. Vždycky mám pocit, že bych potřebovala aspoň jeden den navíc. Posílám pozdravy do Prešova a děkuji všem organizátorkám, kamarádkám a známým, se kterými jsem tam vegetila, za parádní den a večer (a jeden speciální dík havajskému tanečníkovi Mariovi, jehož sólo jsem mu totálně sežrala). A za Isizwanu si dovoluji poděkovat za vřelé přijetí. Rády přijedeme zas'.