Zažít město jinak

Aby bylo jasno, festivaly a jiná taneční mecheche mám ráda. Jsou to milé příležitostí potkat se, pokecat, trsnout si, opít se a případně předvést něco, co by si člověk jinde tančit nedovolil. Ale. Ta pravá sranda pro mě prostě začíná tam, kde taneční scéna nefiguruje. Na ulici, v hospodě, v klubu, dosaďte si. V publiku není nikdo, kdo by se na mě koukal, jelikož musí, nebo se se mnou kamarádí, nebo mi to slíbil a je mu blbé odejít, nebo pokoutně čeká na to, až mi konečně sletí podprda a já uteču s pláčem. Prostě mě víc baví adrenalin před nezainteresovaným publikem. Jsem proto skutečně šťastná, že se můj taneční návrat mohl uskutečnit právě na sousedské veselici Zažít město jinak.

Náhoda tomu chtěla, že jsme s kolegyní B. naprosto nezávisle a hodně na poslední chvíli zaregistrovaly tuto akci, a to každá na jiném místě. Já jsem - jakožto usedlík - kontaktovala Libeň, B. rozhodila sítě na Žižkově (mém milovaném), kam momentálně stěhuje své studio Tribellis. Nechali nás pár dní v napětí, ale nakonec nás chtěli tam i tam. Domluva byla rychlá a snadná, časy jsme dohodly tak, abychom se nevystavily stresům, sehnaly jsme alespoň pár isizwaních děvčat do party, abychom tam netrdlovaly samy, a jaly jsme se vymýšlet program. Naplánovaly jsme klasicky akční pásmo obsahující různá ATS-ka a sóla, jak to tak při podobných příležitostech tančíváme, a třetí zářijovou sobotu jsme mohly vyrazit do akce.

Žižkov k pouličním oslavám přímo vybízí. Stačí uzavřít pár jednosměrek, postavit doprostřed křižovatky pódium a otevřít dveře několika hospod a genius loci se postará o zbytek. I přes pošmourné počasí byly ten den žižkovské ulice veselé, barevné a plné lidí. Organizace pak byla velmi na pohodu. Až tak moc, že ve čtvrt na čtyři začala hrát kapela, která měla začínat o druhé odpolední. Jelikož jsme my měly tančit v půl čtvrté, byly jsme trochu znepokojeny. A také rozpolceny, protože se záhy muzikantům sešlo masivní publikum, takže vynucovat si přestávku v jejich hraní, abychom si stihly zatančit a přesunout se do Libně, by nám přišlo vrcholně blbé. Nicméně před čtvrtou už jsme musely jednat. Slečna organizátorka to vyřešila velmi chytrým kompromisem. Kapela nás vyvolala, zatančily jsme si s nimi, a bylo. Náš připravený program se tedy nekonal, zato jsme si ale švihly stoprocentní improvizaci a viděly nás u toho mraky lidí. A štěkal na nás pes z bezprostřední blízkosti. A málem nás zajel invalidní vozík. Prostě Žižkoff. Jinak kapela Duchess and the Kittens, která se s námi tak laskavě rozdělila o prostor, je boží, a budete-li mít možnost je něke vidět, nepohrdněte.

V Libni se veselice odehrávala pěkně koncentrovaně na jednom náměstí a celé to tam probíhalo daleko méně nadivoko. Což je s podivem, přihlédneme-li k typické místní zaflusanosti, ve které Libeň začíná oproti Žižkovu slušně vítězit. Dorazily jsme tam s desetiminutovým předstihem, a už po nás byla sháňka. Konečně jsme mohly předvést, co jsme si naplánovaly. V deštivém počasí už to bohužel tak nevyniklo, ale přesto jsme měly stabilní publikum, kterému jsme snad líbily. Jakožto místní mě potěšilo, že nám mezi diváky seděla kompletní bezdomovecká partička, která celé léto vegetila v témže parku dnem i nocí. Fandili nám celým tělem.

Jakkoliv jsem byla ráda, že naše příprava se mohla alespoň jednou ukázat, z nějakého důvodu mě víc bavil Žižkov, asi pro svou bezprostřednost a nevyzpytatelnost. Dobrodrůžo prostě. Škoda toho listopadového počasí uprostřed září, libeňský parčík je na sousedské oslavy jak dělaný, chybělo mu ovšem slunce, aby akce vynikla. To ale neznamená, že jsem si to tam neužila. Užila a možností si tam znovu zatančit bych rozhodně nepohrdla.

Jsem zpět a tady je fotodůkaz od Marka Beneše (respektive výřez, který jsem projela Instagramem, abych tedy byla úplně přesná).

A jak to vidím z pohledu čerstvé matky? Dítě jsem opustila poprvé na déle než dvacet minut. Samozřejmě jsem byla trochu ve stresu. Ovládla jsem se, až když jsem se nachytala, jak se chystám volat domů podruhé během třiceti minut. Co se divoké organizace týče, netrápilo mě ani tolik druhé vystoupení, jako to, že kojení nepočká. Mezi štacemi jsem se musela zastavit doma. Trochu mě mrzelo, že jsem si nemohla jít na konci dne sednout s děvčaty, ale pak se stejně jako silnější emoce projevilo těšení na večerní rituál s Andulkou a ráda jsem odešla zpátky domů. Najednou to mám v hlavě celé nějaké jiné. Každopádně jsem ráda, že už mám poporodní premiéru za sebou, že to byla sranda a že to všichni zaangažovaní přežili. Je to s tím dítětem kapku složitější, ale neznamená to, že to nepůjde. Fakt!