Vostok, výprava druhá, velkolepá

Mám dobrou zprávu pro všechny, co o mě v posledních týdnech projevovali starost. Jsem zpátky z Ukrajiny, jsem stoprocentně naživu a kromě spánkové deprivace se mi děly jenom samé pěkné věci. A za nedostatek odpočinku nemůže Ukrajina, ale já sama, jelikož jsem několik dní před odjezdem prostě nespala, ač jsem dělala, co jsem dělala.

Ačkoliv mi letadlo letělo před polednem, byla jsem venku z postele o páté ranní, a na letišti jsem stepovala půl hodiny před tím, než vůbec otevřeli check-in. Do odletu jsem neměla stání a poletovala jsem po terminálu jedna. Vypadala jsem u toho asi nějak takto:

Za několik dlouhých hodin jsem přistála v Kyjevě a vůbec mi nevadilo, že musím stát frontu, aby mě pustili do země. Radostí jsem pukala tak jako tak. Když jsem pak měla kontrolu za sebou, již na mě čekala má drahá ukrajinská spojka Alisa Gé i s odvozem. Bohužel nebyl čas na pěší prohlídku města, viděla jsem centrum jen z okna automobilu, kterým jsme jeli na nádraží.

První, co mě na Ukrajině zaujalo, bylo nemalé množství sovětských vozů. Kdybych se měla tak jako tady hlasitě radovat, kdykoliv takové auto vidím, nepřestala bych vejskat asi nikdy. Nade všechna očekávání tyto stroje svým majitelům umožňují extravagantní způsob jízdy, přičemž používat pásy na zadních sedadlech tam ještě nikoho nenapadlo. Druhá věc, která mi v Kyjevě padla do oka, bylo zlato. Každá sebemenší kaplička má zlatou střechu. A pak taky velikost. Kostely. Náměstí. Sochy. Řeka. Paneláky. Všechno je takové nějaké větší, než na co jsme v Praze zvyklí, a to do toho prosím započítávám i Jižák. No a samozřejmě dvojjazyčnost. Není to taková ta úhledná, jako mají třeba v polském pohraničí, je to vostočnoslavjanskij chaos, kdy si tam tu ruštinu s ukrajinštinou plácají, jak je napadne. Srdce mi plesalo.

Do Lvova jsme dorazili po pěti hodinách jízdy vlakem. Byla jsem ubytována u slečny Nataši a jejich rodičů a všichni tři se o mě starali jak o vlastní. Já jsem na oplátku aktivovala svou ruštinu, která mi dříme v hlavě už nějaký ten rok či deset. Po víkendu mezi Ukrajinci tak můžu opět říkat, že mluvím rusky, a nestydět se u toho. 

První večer jsem prokecala s Natalií a opět jsem moc nespala. Ráno jsem vyskočila z postele rozhodnutá, že si aspoň prolezu město, když už jsem tam. Bohužel mě ale vypeklo počasí, vyměnila jsem tedy dlouhou procházku za krátkou plus seminář s Vesnou Zorman, což ale také nebylo vůbec zlé. Druhý seminář, tentokrát už plánovaný, jsem měla s Alisou, a musím to říct, byl lepší. Den ve studiu s krátkým intermezzem, kdy jsem se procházela Lvovem za deště, mi velmi rychle utekl a náhle byl čas se chystat na večerní gala, kde jsem měla tančit sólo. 

Přípravy jsem nechtěla podcenit, jelikož se jednalo o mou první sólovou galashow. Strašlivá nervozita na mě při líčení sedala, a kdyby nepřispěchala na pomoc Nataša s vínem, nevím nevím. Nicméně to dopadlo nad očekávání. Možná to bylo tím, že se show konala v klubu. Nebo že se tam ke mně všichni chovali tak pěkně. Nebo to způsobila postava ultrahipsterského moderátora, vedle nějž nešlo zůstat na nervy. Netuším. Každopádně jsem byla první, komu lidi začali tleskat během tance, na akci, kde jsem vystupovala vedle Vesny, Alisy, Kiry a dalších úžasných tanečnic. To teda bylo sakra dobrý. Usnula jsem ten večer hodně po půlnoci a ve čtyři ráno vstávala na letadlo. Bylo mi strašně líto, že už musím odjet, málem jsem to obrečela. Trošku jsem se rozveselila na kyjevském letišti, kde jsem měla dostatek času zakoupit si za pár šupů svou oblíbenou brakovou literaturu a holčičánkovské časopisy (když je to v cizím jazyce, stává se to studijním materiálem). Dovezla jsem si dostatek čtiva až do mé příští návštěvy, kterou jsme s Alisou předběžně naplánovaly na leden až únor. Bylo toho málo, chci víc.

A teď to nejdůležitější. Na vysoké škole jsem studovala ruštinu a ke slovanskému východu mám srdečný vztah. Ukrajinu jsem chtěla navštívit roky. Teď, když se mi to konečně podařilo, jsem zároveň šťastná a rozčarovaná. A proč rozčarovaná? Jsem otrávená z místních lidí, z jejich problémečků, z jejich předsudků, z jejich tendence koukat se na východní národy svrchu. Navštívila jsem nádherné město, které svým obyvatelům padá na hlavu, ale nejsou peníze na jeho opravu. Zažila jsem rodinu, kde má vrstevnice žije z ekonomických důvodů u rodičů v tři plus jedna, a kde se o mě přesto královsky starali, a kdybych byla odmítla, strašlivě bych je ranila. Viděla jsem vlát národní vlajku v každém druhém okně, jelikož kus země je momentálně pod okupací. Cítila jsem z lidí až strašidelnou vděčnost, když se dozvěděli, že jsem na jejich straně, protože se tam bojí, co si o nich "my z Evropy" myslíme. Bylo mi stydno, když jsem za taxíka na letiště platila šedesát korun. Mrzí mě tanečnice světové úrovně (takové tady v Čechách při vší úctě fakt nemáme), o kterých u nás málokdo ví, protože holky mají problém vůbec dostat vízum a přijet se ukázat. Ne, my tu skutečně nemáme proč brečet, krucinál. Na závěr bych ráda učinila menší politické prohlášení, protože cítím, že se to sluší. Takže. Ehm ehm. "Dear Vladimir Vladimirovich, FUCK YOU!" A to už je opravdu konec.

P.S. : Obsáhlý fotoreport bude koncem týdne, pokud se má Vilia zvládla popasovat s nepřízní počasí. Stay tuned.