Víkend na hradě

Konečně i na nás došlo a dostaly jsme možnost zatančit si na hradě, a to prosím jako skupina i jako sólistky. A vřelé díky za to! Myslím si, že takové pozvání se neodmítá, ani pokud se jedná o místo na druhém konci republiky, což hrad Bouzov rozhodně je. Naše čtyřčlenná reprezentace si tam tedy nadomlouvala krásných deset čísel, abychom se tam neplahočily zbytečně, a byla ruka v rukávě.

Vezmeme-li v potaz velikost našeho závazku, tréninky neprobíhaly úplně ideálně. Z důvodu dovolených, svátků, neschopenek a jiných překážek jsme trénovaly tak nějak podomácku na koleni, scházely jsme se pokoutně, jak se dalo, a ono se zase tak moc nedalo, takže poslední čtyřhodinový trénink, kdy se doháněly všechny resty, jsem málem nepřežila. Přesto mě však neopouštěl optimismus.

Jede-li taková ATS tanečnice na výlet, většinou s sebou táhne pro většinu lidí nepochopitelné množství klumpů. Pokud jedou na výlet čtyři ATS tanečnice spolu, potřebují na to dva vozy. V den odjezdu se naše skupina tedy musela rozdělit. Čtyřhlavá posádka jednoho automobilu (tři tanečnice a řidič P.) se setkala s tříčlennou posádkou druhého automobilu (jedna tanečnice, jeden pes a řidič M.) až v podhradí.

Hned po příjezdu nám byl přidělen pokojíček v jedné z bočních částí hradu. Když jsme se zabydlovali, zrovna začínala soutěž dívek v orientálním tanci a to jsem samozřejmě chtěla vidět. Nekoukala jsem na všechno, musím ale konstatovat, že jsem viděla věci skvělé (většinou nějaký fusion s pomůckou) a věci méně skvělé, alespoň pro mě tedy. Nevím, školy nemám, ale vyzývavé styly na mrňavou holku podle mě prostě nepatří, zvlášť když je tolik možností, jak dětský tanec pojmout, aniž by holčičky musely koketně nadhazovat své neexistující hrudníčky. No nic. Chvíli jsem zevlovala kolem soutěže, a když se čas nachýlil, šla jsem se rozcvičit do parku, kde si mě hned odchytil mladík z Českého rozhlasu a dal mi šanci poskytnout své první interview v životě. Upřímně doufám, že to nikdo neslyšel.

Náš pokojíček těsně po příjezdu aneb jak čtyři tanečnice dokáží během minuty převrátit jakýkoliv prostor v cosi na způsob opiového doupěte.

Měla jsem v plánu několik novinek, z čehož bývám většinou nervózní, a ani na Bouzově tomu nebylo jinak. Jako první jsem tančila s ohněm, což jsem ještě nikdy pořádně nedělala. Nevymýšlela jsem si nic velkolepého, prostě jen tak pro radost, že mám konečně vlastní kahany. Fučel mi to toho vichr a já stále čekala, kdy mi to zhasne. Naštěstí se tak nestalo. Tělo se mi na scéně svévolně rozklepalo, ale jakmile jsem se ovládla, bylo to fajn.

Druhá premiéra mě znervózňovala daleko víc, jelikož se jednalo o duet. Přesněji o ATS duet s ošatkami, se kterými se zatím ještě moc nekámoším. Největší strach jsem měla z toho, že mi košík spadne z hlavy, ale nakonec se tam udržel. Hrůzu v očích se mi zakamuflovat asi nepodařilo, ovšem odtančily jsme to od začátku do konce, a to se počítá.

Smrt v očích a košík na palici.

A zbytek už šel sám. Nějaký ten fusion, dva ATS kvartety, člověk vždy dotančil a musel se běžet převléct, na víc nebyl čas. Počasí bylo přívětivé a celé odpoledne uteklo jako nic. Až když odpolední taneční vystoupení skončila, uvědomila jsem si únavu, která na mě sedla. Musela jsem si hodit šlofíčka. Odpolední siesta na hradě je prostě nádhera.

Druhé sólo. Na Bouzově jsem byla za zlou.

Večer jsme měly tu možnost si zatančit přímo v hradě na gala. Musím říct, že jsem z toho měla pocit téměř slavnostní. Prostředí to bylo neopakovatelné a mimo to jsme byly na programu ve velmi vybrané společnosti. Škoda jen, že jsme se kvůlivá dispozici sálu nemohly podívat na ostatní vystoupení. Nejvíc mě asi mrzí, že jsem neviděla samotnou Madame Kathreen Derouet, na kterou mě baví se koukat už léta letoucí, a Angel's Tribe, neboť holky pro jednou vyměnily ATS veselost za jednoduchý černý kostým a tančily za doprovodu živých houslí. V backstagi jim to strašně seklo a tanec musel být podle ohlasů z publika bomba. Naše číslo jsem si užila opravdu nehorázně. Třískat do činelek uvnitř historické památky je zvláštním způsobem uspokojující.

Po vystoupení - Isizwana dělá hovadiny. Díky Zdeňkovi od Angel's Tribe, že se nezalekl a přes zákaz focení v hradě do toho pro nás šel. Díky personálu hradu, že dělal, že to nevidí.

Po protančeném dni bylo opravdu skvělé se na chvíli posadit a dát si jídlo. A víno. Nikdo z nás neměl po celodenním výkonu extrovertní náladu, a tudíž jsme všichni odklidili zpět na pokoje a tam jsme nad vínem krafali, dokud jsme nepadli za vlast. Ráno šly zvěsti o tom, jak odvážnější z osazenstva kalili do rána bílého, to nás ovšem minulo. Za sebe ovšem rozhodně neříkám, že tomu nedám někdy příště šanci.

Quidouš. Kdo by se unavoval pitím na nádvoří, když se může válet s takhle epesním spolubydlícím?

Kdo to nezažil, vězte, že výlety se skupinou jsou bezva. Nejely zdaleka všechny členky, ale jelikož většinou jezdíme ve dvou, považuji za nesmírný úspěch, že se nám podařilo postavit kvartet. Jsem teď ovšem pevně přesvědčená, že příště pojedeme minimálně ve stejném počtu, protože to byla prostě sranda. (Že jo, holky?) Nevím, kdy a kam si vyrazíme, ale to je jedno. Už teď se na to moc těším.

Na závěr přidávám dvě videa, která jsou mému srdci obzvláště drahá. Zde je duet s B. Sáhly jsme po choreografii od April Rose, kterou nás učila loni na Tribal Beads. Nácvik jsme si na to nedaly spolu téměř žádný. Byl to úplně jiný zážitek, než spolu obvykle sdílíme, a ač by se tam dalo ještě ledacos vychytat, musím se usmívat, kdykoliv se na video koukám.

A zde je isizwaní sukňový tanec. Myslím, že je vidět, jak moc jsme si ho užily. Nejlepší teambuilding, jaký jsem kdy zažila, abych tak řekla. Jsem z toho naměkko, nemohu si pomoci.

Photo credit jde našemu dobrovolnému řidiči a podle všecho i šikovnému fotografovi P. Videa natáčel, kdo zrovna mohl.