Večírek počtvrté aneb Bikram orientální tance v centru Prahy

S blížícím se koncem dalšího semestru nadešel čas již tradičního kavárenského večírku pro více či méně pokročilé tanečnice. Letos došlo ke dvěma změnám oproti loňsku a předloňsku. Jednak jsme museli opustit domáckou kavárnu Dadap a uchýlit se jinam, jednak organizátorky přibraly do party ještě jednu z lektorek, tudíž se nás na pódiu střídalo daleko více.

Pro mě to byl celkově perný den. Budíček v šest ráno, následovalo venčení psa a odjezd do Duchcova, kde v deset začínal třetí ročník Jezerního běhu (k této události se vyjádřím zvlášt, až uvidím, co mi k tomu má co říct Holga). Po třech hodinách chůze přes hory a doly jsme nabrali směr Praha, abych si mohla zabalit všechny kostýmy, šperky, make up a tak, znáte to, a hned utíkat do kavárny. Prostě od rána fofr.

Dorazila jsem na místo se svým megazavazadlem jako jedna z posledních. Během té doby, kdy jsem se snažila urvat si pro sebe dvacet centimetrů čtverečních na převléknutí v improvizované šatně, se ke mně neslo ze všech stran lamentování, že se tanečnice nevejdou na pódium a podobně. Je pravda, že to tam bylo těsnější. Ale když se chce, všechno jde, říkám já. Mám to vyzkoušený. Větší problém byl, že se nám sešlo více diváků, než byla sklepní místnůstka schopna pojmout. Klaustrofobik by to nedal. Na druhou stranu jsme ale měli vlastního číšníka a soukromý brloh, kde nás neočumoval každý, kdo šel zrovna kolem. Člověk holt nemůže mít všechno naráz, žejo.

Přes všechny prostorové a teplotní nepřízně se tam rychle utvořila velice milá atmosféra. Diváci neutekli, naopak se zhostili svého úkolu se ctí a vypadalo to, že se dobře bavili. Tančily všechny pokročilostní kategorie, vetšinou ve skupině a podle příslušnosti ke kurzu, sólíček a malých skupinek bylo letos pomálu, ale přece jen jsme se dostali na osmnáct čísel, jednu bubenickou vsuvku a jednu bubenickou koncovku. 

Když budu mluvit za sebe, tančilo se mi hodně dobře, a to i s pocitem, že mi stéká make up po obličeji. Měla jsem trochu trému při prvním výstupu s novým burlesque-tribalem, jelikož jsem to včera poprvé vytáhla na veřejnost. Bála jsem se reakce, ale ukázalo se, že nebyl důvod. Druhé sólo jsem si užila a položila jsem se do těch všech vln a akcentů radostně. Třetí vystoupení si nepamatuju, protože jsem byla hrůzou bez sebe. Jednak jsem tančila poprvé ATS na veřejnosti, jednak jsem tančila poprvé na živý zpěv a jednak jsem tančila poprvé bez toho, že bych si to aspoň jednou vyzkoušela. Nevím, jak to vypadalo, nevím, jak jsem se u toho cítila, nevím nic. Poslední tanec, tribalové trio, jsem si užila v euforii, že jsem neomdlela u ATS. Lepší konec jsem si nemohla přát. Rychle jsem se oklepala, převlékla, nalila do sebe citronádu a běžela pryč, abych si to nepokazila. 

Takže co říci závěrem... Děkuji triu M & H & J, že mi dovolily tančit a že jsem se tam mohla předvádět, jak moc jsem chtěla. Velmi obdivuji začátečnice, které se po čtyřech měcících nebály a vylezly před lidi. Klobouk dolů. Mně to trvalo dva a půl roku. Taky vřelé díky publiku za všechen ten burácející aplaus, takovej rachot jsem dlouho nezažila. A nakonec se omlouvám všem, kterým jsem se svým foťákem zacláněla ve výhledu. Bylo to pro dobrou věc, fakt... Na výsledek se můžete kouknouti, rozkliknete-li odkaz pod článkem. Těším se na příště!

Spousta fotek z večírku