Úraz a co s ním

Dcera povyrostla a již mě nepotřebuje každou bdělou minutu. Začala jsem tedy trochu víc pracovat a pokračovat v tom, co je mému srdci drahé. Vzala jsem si více hodin jógy, brala jsem tancování, kde se dalo, a samozřejmě jsem trénovala, aby to šlo ještě víc a ještě lépe. Vymodelovala jsem si figuru jak ze žurnálu. Takhle krutopřísně jsem nevypadala nikdy, ani před otěhotněním ne. Jak zaznělo v mém oblíbeném seriálu, everything was going up Milhouse.

Ve své nablblosti velkorysosti jsem přehlížela skutečnost, že se mi nějak podezřele moc vysouší oči, když mám kontaktní čočky, až jsem se jednoho dne probudila, nasadila si brýle a seznala, že levé oko nereaguje na korekci. Zkusila jsem čočku, což mělo stejný výsledek, ale ještě to bylo s řevem, jelikož jsem měla pocit, jako bych si do oka místo čočky rvala žiletku. Naklusala jsem tedy do oční ordinace, kde mi lékařka sdělila, že neví, a poslala mě na kliniku do rohovkové poradny. Týden jsem chodila jak tělo bez duše, bylo mi divně, protože jsem viděla jen na jedno oko, a vůbec to nestálo za moc.

Na klinice mě zkoumaly dvě očařky, až došly k závěru, že mám užší rohovku a vysušené čočky mi ji roztrhaly. Co s tím, ptala jsem se. Nosit brýle, řekli mi. A co když mě živí tanec, vyjadřuji námitku. Tančete v brýlích, je chytrá paní doktorka. Nakonec jsme si dohodly kompromis, čočky na dobu nezbytně nutnou, ovšem až se zahojím, což bude za dlouho.

Byla jsem štěstím bez sebe, to nemohu říct. Tři dny jsem byla nafouklá, až jsem se kousla do jazyka, několikrát udeřila hlavou do zdi, vzala telefon a odvolala vystoupení na Silvestra. A všechno na leden. Cvičím v brýlích. Návštěvnost mých lekcí kvůli tomu neklesla, jak jsem se ve své nablblosti umanutosti obávala.

A proč to všechno píšu? Přišla jsem na to, co s tím. Ale je to trochu fuška. Našla jsem paralelu v józe. Stejně, jako jsem kdysi napínala tělo, abych si dokázala aspoň na chvíli sednout s nohama od sebe, byla to práce na dlouhé lokte a trochu mě to štvalo, teď musím stejným způsobem pracovat s hlavou. Jde to ztuha. Pomalu přijímám, že to tak je a že si můžu tak maximálně patlat gel do oka a čekat, až to přejde. Jako si tělo nepřeje zkoušet asanu, na kterou ještě nedosáhlo, hlava třeští, protože jsem sakra měla tančit a místo toho sedím doma. Ale lepší se to. Pevně věřím, že stejně jako teď považuji sed rozkročný neboli upavishta konasanu za pohodlný relax, jednou se budu stejně rochnit v náhlých životních změnách. Uvidíme ale, kolikrát si na to ještě budu muset ublížit 😁

P.S.: Do nového roku si dávám předsevzetí, že nebudu už nikdy čekat, až se z malých problémů stanou problémy velké. Něco mi říká, že po této zkušenosti to dodržím.