Víkendový taneční masakr

Když se ke mně donesl termín Orient Connection, s radostí jsem se přihlásila na open stage a na jeden seminář. Když se pak ke mně donesl termín ATS víkendu s Kristine Adams z Fat Chance Belly Dance, rovněž jsem zajásala... A uvědomila jsem si, že se obě akce kryjí. Inu, začala jsem plánovat, kombinovat, vytvářet rozpočet a modlit se, aby to tělo vydrželo. Takže toto byl můj tanečně zběsilý víkend. 

V sobotu jsem se probudila již v půl sedmé, abych si užila klidné ráno beze stresu. Nicméně mi nebylo dopřáno. První, co jsem po proloupnutí oka spatřila, byl sedm hodin starý e-mail od Eglal, že má hudba nehraje, ať tedy obratem pošlu novou a ještě si přinesu CD. To „obratem“ jsem tedy prošvihla, ale pokusila jsem se to dohnat. Vyskočila jsem promptně z peřin a jala se konvertovat písničku. Hrála jsem si s tím dobrou půlhodinku, nervy tekly, hlas se zvyšoval, už už jsem házela počítačem o zem, ale naštěstí se ten pekelný stroj na poslední chvíli umoudřil a vykonal, co po něm bylo žádáno. Další půlhodinku jsem strávila hledáním prázdného CD, po kterém ovšem v celé domácnosti nebylo ani vidu, ani slechu. Připravila jsem si tedy věci na celý den a jen silou vůle se držela mimo rámec hysterie. Já vím, nemusela jsem, ale tak nějak mě užíral pocit viny, že jsem něco, já blbá, zanedbala. Vygooglila jsem si IT obchod ve vedlejší ulici, který má otevřít v devět. V devět hodin a jednu minutu jsem jim tam bušila na dveře, že ihned, ale ihned, potřebuji prázdné nosiče. Pán, který mi přišel odemknout, se pokoušel o žerty typu: „A to ještě existuje?“ Ale pod tíhou mého pološíleného pohledu toho nechal a cédéčka mi prodal. Na třetí pokus se mi podařila píseň vypálit, díky čemuž jsem mohla (hladová, žíznivá, rozvrkočená) vyběhnout a začít plnit svůj taneční plán. 

Jako první jsem měla na programu dva semináře s Kristine Adams, jeden zaměřený na maximální rychlost, druhý na maximální pomalost. Hodně času jsme se věnovaly činelkovým drilům, při kterých jsem překonala sama sebe, a po zbytek času jsme se rýpaly v detailech. Přesně takové semináře mě baví. Vyřešily jsme kdejaký sval, kloub, obratel, postoj od úsměvu po chodidla, úhly a natočení těla, však to znáte. A ještě jsme si stihly zatancovat. Kristine je docela drsná dáma, takže to byla makačka nejen na fyzičku, ale i na hlavičku.

S velmi dobrým pocitem po seminářích jsem sbalila svých pět švestek a utíkala do divadla U Hasičů, kde se měla konat charitativní open stage v rámci Orient Connection. Divadlo bylo plné lidí, z nichž jsem jich až podezřele mnoho znala. Ač mé jméno figurovalo na konci programu, ani chvíli jsem se nenudila. Naopak jsem se velkou měrou podílela na čilém zákulisním cvrkotu a ty dvě a půl hodinky čekání, na které jsem se naivně vybavila knihou, byly najednou pryč, aniž bych přečetla jedinou řádku. 

Co se mého vystoupení týče, nemám z toho úplně blbý pocit. Poprvé jsem v divadle neměla paralyzující hrůzu z velkého, „seriózního“ prostoru. Neříkám, že jsem nebyla nervózní, ale nebránilo mi to v pohybu, což je veliký krok dopředu. Takže teď hlavně aby to vydrželo. Reflektory na mě praly tak, že jsem v hledišti neviděla živou duši, a seděl-li tam někdo, celé tři a půl minuty ani nedutal, tudíž jsem tančila s pocitem, že jsem v sále úplně sama (a nebyl to špatný pocit). Ve chvíli, kdy jsem dotančila, ale o sobě publikum dalo vědět. A já vám za to, přátelé, ze srdce děkuji, protože na takový rachot bych si dokázala rychle zvyknout. Chvíli jsem to rozdýchávala, potulovala se po divadle, koukla jsem se na pár vystoupení, a když nadešel čas, nahodila jsem přes kostým svetr a sukni, opravila ksicht a vydala se o dům dál.

Na tribalovou haflu s Kristine jsem dorazila pár minut před začátkem. Vlastně jsem si jenom stačila setřást svetr a sukni z kostýmu a už se začalo tančit. Oproti pompéznímu divadlu byla toto malá, příjemná akce. Na programu byly tři bloky po čtyřech vystoupeních s celkem dlouhými přestávkami, takže byl čas na pokec i na pití, aniž by člověk o něco přišel nebo tam musel sedět do nevidím. Fusion tanečnice se střídaly s ATS skupinami a Kristine vystoupila jako zlatý hřeb na konci, napřed se Staniou, která to celé organizovala, a potom sama. Na úplném konci se zvedl celý sál a na pár songů si také trsnul. ATS-kově, samozřejmě. 

Já jsem tam celou dobu povlávala, snažila se zkrotit zapůjčený fotoaparát a pořídit obrazovou dokumentaci. jen uprostřed programu jsem přístroj odložila, abych si ještě jednou ten den veřejně zatančila. Tentokrát jsem na všechny diváky viděla, takže to bez trémy nebylo. Kromě jednoho momentu, kdy jsem se trošku přecenila v záklonu, a v důsledku toho jsem si málem urvala nohu, to snad ale nebyla taková hrůza. No a potom, potom jsem utíkala k baru pro víno a relaxovala až do jedenácti večer. Užila jsem si několik velmi milých momentů. Ráda jsem si poseděla se Stáňou a Irenou, s radostí jsem opět potkala holky ze Šumperka a Lydii z Chorvatska, se kterou jsem se seznámila ve Vídni, udělala jsem si taneční známé v Budapešti... A teď pozor. Největší radost z největších. Kristine mi naprosto spontánně řekla, cituji: „It was lovely to see you dancing.“ Spontánní pozitivní hodnocení od Kristine, hell yeah!!! 

V neděli jsem měla ještě malou taneční dohru. Od ryzího ATS jsem se musela přenést do světa hip hopu – čekal mě seminář s Danielem Mendesem z Bellydance Evolution. Sál praskal ve švech, ale podařilo se mi ukořistit místo pěkně vepředu uprostřed, abych to měla z první ruky. Byla to radost. Seminář měl naprosto jiný náboj, než na co jsem zvyklá. Dělali jsme techniku, spooouuuustu techniky. Danielo nás neučil jednotlivé prvky, ale vysvětloval nám principy, které jsme měly posléze aplikovat na vlastní tanec. Je sranda, jak jsem ještě relativně nedávno takové semináře nenáviděla, a jak je teď ze srdce miluju. Během čtvrt hodinky jsem byla chycená. Nahodila jsem hip hop attitude už to jelo. (Dělat voloviny, to by mi šlo.) Úplně jsem z toho zapomněla na svou polourvanou nohu. Z neděle na pondělí jsem spala dvanáct hodin.

Musím říct, že takový emoční nářez jsem dlouho nezažila, rozdýchávám to ještě dnes. Taneční svět je prostě fajn. Teď už jen dát dohromady nohu a můžu se těšit na Aiwu do Budějovic a potom do Šumperka. A potom do Brna a taky do Paříže a... Jupíííííí! 

P.S. Fotky z večírku budou, jen co dostanu požehnání od Kristine, prosím tedy o malé strpení.