Ukrajinský deník

Den první

Na letiště jsem dorazila s dvouhodinovým předstihem, jak se sluší a patří, abych přišla k tabuli odletů a nenašla na ní ten svůj. Pomalu se mě začala zmocňovat panika, když tu jsem ho našla. Bez varování byl odsunut o tři hodiny později. блин. Strávila jsem až příliš poklidné odpoledne na terminálu 1. Štěstí, že mi ukrajinské aerolinky daly alespoň kupón na housku a kafe. Když jsem se dostala do Kyjeva, smrákalo se, poprchávalo a mně se rozjížděla viróza. Naštěstí jsem měla domluvený odvoz. Po zdvořilostním potlachu s mou hostitelkou Alisou a Cristianou z Rumunska jsem šla hned spát.

Den druhý

Nebylo mi úplně do skoku. Probudila jsem se bolavá, bez hlasu a s natékajícími uzlinami. Venku se odehrávala průtrž mračen, která se rozhodně netvářila, že by chtěla přestat. Zrovna ten den, který jsem měla vyhrazen na chození městem. Pochlapila jsem se. Nalila jsem do sebe utrejch na chřipku z lékárny, vzala rumunskou spolubydlící a vyrazily jsme, slota neslota. Ve skutečnosti nám nezbývalo nic jiného, jelikož Alisa měla naplánovaný celodenní program mimo domov a pouze jedny klíče. Občas se to tak pěkně sejde.

Moc daleko jsme ten den nedošly. Každou chvíli jsme nacházely výmluvu, proč zrovna teď jít na kafe/dort/oběd/svačinu/další kafe, a schovávaly jsme se před deštěm snad ve všech hospodách kolem Majdanu nezaležnosti. Později se k nám přidala nově přibyvší spolubydlící Bianca, osmnáctiletá zádumčivá hvězdička rumunského X-factoru, a spolu jsme strávily celé odpoledne v Sofijském soboru, kde na nás alespoň nepršelo. Jelikož mi celý den zatékalo do bot, navečer jsem již byla značně nerudná. Kopla jsem do sebe další utrejch a šla se vyspat.

Den třetí

V sobotu nám vypukl první ročník kyjevského Fiesta Tribal Festivalu pod taktovkou Alisy G. a Viky P. V deset ráno jsme stály v tělocvičně na značkách, netrpělivě očekávající April Rose a její indický fusion. Čtyři hodiny mi překvapivě utekly jako voda. Říkám překvapivě, protože naposledy, když jsem zkoušela Indii, mě to věru nenadchlo. Tentokrát jsem se ovšem i přes virózu celkem pobavila. Po skončení tréninku jsme se odebraly domů a jaly se připravovat na večerní vystoupení.

Tančila jsem v jednom z kyjevských divadel a byla to bomba. Považuji to za ohromnou čest a moc nechápu, jak k tomu došlo, vezmu-li v potaz mimořádnou úroveň a luzný vzhled ukrajinských tanečnic. Bylo bezva vidět v zákulisí pár známých tváří a ještě lepší bylo zjištění, že i ony si vzpomněly. Nějaká dobrá duše roznesla, že nejsem úplně ve formě, tudíž se o mě všichni pěkně starali, i koňak nabízeli, kdyby bylo potřeba na ty hlasivky. Bylo to pěkné.

Den čtvrtý

Po seminářích jsme se s mladší rumunskou spolubydlící sebraly a šly jsme se podívat na největší dominantu města, Kyjevo-pečorskou lávru. Pro neznalé, je to ohromný klášter obsahující opravdové pravoslavné mnichy, opravdové pravoslavné jeptišky, podzemní jeskyně, rozvoněné kvetoucí keře a výhled na Dněpr a rozlehlou kyjevskou panelovou periferii. Panuje tam taková zvláštní pohoda a my jsme se kochaly a kochaly, až jsme se najednou seznaly, že máme být za deset minut zpět v tělocvičně na druhém konci města, kde každou chvíli začne open stage. Proběhly jsme se tedy Kyjevem a se zpožděním pouze asi třičtvrtěhodinovým jsme zasedly v publiku. Opět jsem nevěřícně kroutila hlavou nad kvalitou ukrajinských tanečnic. Na konci jsme si daly ATS jam, aby se nám ten festival pěkně uzavřel.

Vika a Alisa byly zřejmě rády, že jsem přijela

April! April! April!

Den pátý

Vstala jsem v půl šesté ukrajinského času (v půl páté našeho), na který jsem si za těch pár dní nestačila zvyknout, a nechala se odvézt taxíkem na Boryspil. Odletěla jsem domů bez hlasu a chroptící, leč veselá.

Důležité poznatky

Ukrajina nemá peněz nazbyt, což je bohužel poznat na první pohled. Čestná výjimka, na které to patrné není, jsou památky. O ty je špičkově postaráno, takže centrum města se svými zlatověžatými chrámy jen září. Na periferii je všechno jinak. Viděla jsem místa, která mi živě připomínala můj rodný Most, a jak by asi vypadal, kdyby se tam třicet let nikdo o nic nestaral (creeeepy). Těch pár procent Kyjevanů, co peníze mají, se vůči ostatním vymezuje s roztomilým, typicky východním nevkusem. Monstrózní růžové rezidence se zlatými stříškami či instalacemi ve tvaru diamantů mě nechávaly v němém úžasu a fotila jsem si je snad každý den.

Jakožto člověk, který umí číst azbuku, jsem byla v těžké výhodě oproti Rumunkám, které by tam beze mě pravděpodobně zahynuly hladem. Město není úplně připravené na návštěvy ze zemí, kde se píše latinkou. Sem tam se objeví nějaká ta informační tabule nebo přepis jména stanice metra, ale konzistenci aby člověk pohledal. Anglicky se spíše nedomluvíte. Umíte-li ovšem aspoň trochu rusky, otevře se před vámi jiný, velice zábavný svět. Za největší zážitek považuji jízdu maršrutkou, kde jsem řidiči platila jízdné do krabice od bot. Případným zájemcům o Ukrajinu mohu poskytnout spoustu praktických rad včetně toho, kam jít na tříchodový oběd za čtyřicet korun či kde koupit toaletní papír s Voloďou. Ozvěte se!

Fotoreport bude následovat.