Tribal Vanguard

Že tento výlet nebude jen tak, mi bylo jasné dřív, než jsem vůbec vstoupila na polskou půdu. Náš předvoj, kolegyně B., jež se vypravila o den dříve na Art project, mi v den našeho odjezdu začala posílat lehce nervózní zprávy o tom, jak stojí na jakési polské benzinové pumpě, jelikož se jim někde před Poznaní porouchal Polski bus. Místo toho, abych ladila hlavu na festivalovou frekvenci, jsem se tedy jala řešit naše ubytování, neboť naše úmluva, že si B. vyzvedne klíče brzy ráno, samozřejmě padla. Než se mi podařilo zmobilizovat pana domácího, toho času v USA, B. se záhadně odmlčela. Ozvala se až pozdě odpoledne, že je naživu a že tu poslední stovku kilometrů dojela kamionem, do kterého ze zoufalství vlezla. Nebudu tvrdit, že se mi neulevilo. Mohla jsem se přestat třást a začít se chystat na cestu.

Nás, tedy druhou polovinu pražské výpravy, žádná podobná tragédie nepotkala, a když pominu to, jak jsme po cestě z nádraží zabloudily a s kompletní bagáží obešly půlku Poznaně, nemohu si stěžovat. Času jsme měly fůru, vydaly jsme se tedy na obhlídku města. Už jsem to tu kdysi dávno zmiňovala. Málokoho z našinců napadne jezdit na dovolenou do Polska. Děláte chybu, přátelé! Poznaň je uhrančivě krásná, barevná a plná kaváren a hospod, ve kterých prostě chceš sedět. Polské ceny se od našich českých nijak neliší, kvalita jídla se liší velice – bohužel v náš neprospěch. Za bonus považuji polský jazyk, který je třeskutě vtipný (sorry, Poláci, ale já vím, že vy se nám taky smějete).

Den ve městě rychle utekl a nastal čas se chystat na první workshop víkendu. Když jsem někdy na jaře poprvé viděla program Tribalu Vanguard, musela jsem se několikrát přesvědčit, že se mi to nezdá. Iza & Co. se skutečně vyhecovaly a přivezly nám Ashley Lopez a Anasmu, srdcovky moje převeliké. I kdyby to byla jen jedna z nich, byl by to důvod k jásotu. Obě dvě na jednom místě, to je situace téměř na omdlení. Samozřejmě že jsem si musela pořídit full pass a zpětně se za tuto volbu mohu pochválit. Každá učí jinak. Ashley je fitness freak a technický fanatik, Anasma improvizuje a tvoří. S Ashley posilujete a drilujete, až se z vás kouří, s Anasmou zkoumáte body kontaktu se zemí a tančíte číslice. Dohromady to dalo velice výživný a vyvážený trénink. Byla jsem na sebe pyšná, že zvládám hodinové pilatesové rozcvičky a že mi začalo být jedno, co si o mně kdo myslí, když se zrovna pokouším zatančit trojku. Trošku mě překvapilo, že polská děvčata celkem rychle odpadávají. Na začátku semináře vždy nebylo k hnutí, na konci nás stála a fungovala jen hrstka. Tak si jen říkám, není to škoda?

Tančila jsem oba večery. Ten páteční se konal v hospodě, měla jsem tam sólo a bylo to jedno z nejlepších vystoupení letoška. Měla jsem "dancer's high". Když jsem skončila, dostala jsem pochvalu od Ashley a také lehčí hysterický záchvat. Na programu bylo pouhých devět čísel a dva bloky ATS, kde si mohl zaskotačit každý. Byla z toho překvapivě veliká skupina tanečnic v kostýmech i bez, která trsala jak o život. Znovu se mi potvrdilo, jak dobré je to znát. Kdy jindy se mi asi povede zatančit si vedle Ashley Lopez či vést Agatu Zakrzewskou, hm? Pátek se prostě vyvedl a musela jsem se utlumit piwem, abych vůbec usnula.

ATS sešn

Dancer's high

V noci z pátku na sobotu mě probudil pocit, že mi někdo vrazil větev do oka – neočekávaný a nezvaný projev zánětu spojivek. Sobota díky tomu byla krušnější. Prožila jsem ji na ibalginu a s očima zapatlanýma mastí (děkuji kolegyni K. za zapůjčení, zachránila mi tím když ne život, tak příčetnost určitě). Snažila jsem se zmírnit externí projevy, co se dalo, ale na vystoupení s Isizwanou na open stage jsem vážně nebyla ve formě. Zhoršená schopnost vidění, usoplenost, v hlavě ibalgin... Možná ani nechci vidět to video. (Pokud bude chtít někdo zkušený udělat dobrý skutek, nechť se podělí s nápadem, co dělat, když vám při ATS vystoupení teče z nosu. Dík.)

Byla jsem vážně ráda, že už to mám za sebou a že se můžu jít koukat na představení. Nadšení mě opustilo někdy po dvou hodinách. Open stage začínala v sedm, následovala krátká přestávka, po ní propukla hlavní show a skončila někdy kolem půlnoci. Pět hodin je STRAŠNĚ MOC. Zvlášť když devadesát procent vystoupení je fusion a když se po první třetině na pódiu začínají střídat stále ti samí lidé. Je to škoda, nebyla to špatná vystoupení, ale po třech hodinách už to nedávám, a můžu být nadšená, jak moc chci. Jediné vybočení z dloooouuuuhé fusion řady byla Ashley a její přemety (to je v bellydance kostýmu fakt boží), Anasma a její praštěné moderní srandy a jedna raqs sharki skupina, která byla úžasná a působila tam jako zjevení. Zbytek jsem proklimbala, je mi líto.

Když pak v neděli skončil poslední seminář, bylo mi trošku smutno. Obě dvě učitelky bych potřebovala mít doma a denně k dispozici. Festival jsme nakonec plně uzavřely v restauraci, kde jsme seděly, s Ashley klábosíce, asi do jedenácti. A pak už nastal čas sbalit svých pět švestek, nařídit budíka na půl čtvrtou ranní a odebrat se zpět do Prahy.

Shledání. Isizwana, Dáša z Ukrajiny a Kasia z Polska.

Jakkoliv to byl i přes moje podlomené zdraví boží víkend, měl podstatnou vadu na kráse. Paříž. Nerada bych tady zaváděla tradici, že kdykoliv jedu tančit do zahraničí, posílám tu někomu zdvižený prostředníček. Nicméně teď musím. Letos jsem se už podruhé musela bát o životy svých francouzských kamarádů a koukat se na příšerné fotky z města, kde jsem před časem měla domov. Takže. Hovada, doufám, že pojdete rukou ženy a vaše mrtvoly pochčijou prasata. Amen.