Tribal Umrah

Měli jsme letos nesmírné štěstí, že šestý ročník putovního tribalového festivalu Tribal Umrah doputoval z Francie až k nám do Prahy. A já se teď pustím do nelehkého úkolu a pokusím se vyprávět, jak jsem tento taneční svátek prožila. Kdo tam byl, ví, že to slovy asi nepopíšu. Kdo tam nebyl, nechť si aspoň představuje a odpustí mi ten patos. Něco takovýho se hned tak nezažije, tak mi to neberte, kurnik.

Má účast na festivalu začala hned v pondělí na Opening show v hotelu Theatrino. Vzhledem k tomu, jak přísná byla kritéria pro vystoupení, jsem to prožívala dlouho dopředu. Když jsem si pak večer před akcí přečetla line-up, málem jsem měla první infarkt. Nakari, Hurriya, Karolina Lux, Lilith, a takhle můžeme pokračovat dál a dál, až se dostaneme k Anitě a Wendy z Fat Chance Belly Dance. A já mezi nimi. Druhý infarkt se hlásil o slovo ve chvíli, kdy jsem si šla prohlédnout taneční prostor a ke své hrůze zjistila, že na mě ze vzdálenosti dvou metrů bude koukat Amy Sigil a celá její Unmata. Ale nakonec jsem nervozitu setřásla. Nepamatuju si, že bych někde jinde zažila takhle příjemnou atmosféru v sále a tak vstřícné publikum. Amy se na mě usmívala, když jsem tančila, a moje srdce v tu chvíli zjihlo a doteď se ještě nezmátořilo. Vystoupila jsem hned zkraje, tudíž jsem si mohla užívat a fotit zbytek show. Jedno vystoupení bylo krásnější než druhé a je mi velikou ctí, že jsem se na tom mohla také podílet. Na konci večera, po velkolepém vystoupení dam z FCBD a po přátelském duelu ATS versus ITS v podání Anity, Wendy a Amy, jsem byla požádána, zda bych neodvezla Anitu a Wendy zpět do hotelu. Třetí infarkt.

Na to, že to byly festivalové hvězdy, se obě dámy chovaly velmi nehvězdně, naopak byly přátelské a skromné, projevovaly upřímnou radost, když jsem jim pochválila vystoupení, a celou cestu mi děkovaly za odvoz. Projela jsem se s nimi na Národní a po cestě zpět už jsem se usmívala jak blbeček, což mi pak vydrželo po celou dobu konání festivalu.

V úterý se konal piknik na Petříně s následnou procházkou noční Prahou. Původně jsem s tím nepočítala, ale po pondělním večeru se mi tam zachtělo aspoň na chvilku. Proklábosila jsem celý večer s Helenkou, co mě učí, a nechala jsem se vmanipulovat do společenských her a zpěvu písní (poznámka na okraj: kdyby na mě někdo podobné teambuildingové cvičení zkusil třeba v práci, se zlou se potáže. Což dokazuje, že duch festivalu je skutečně mocný... a nevyzpytatelný). Z plánované chvilky se nakonec vyloupl celý večer a já se stále usmívala.

Ve středu jsem odpočívala a nechala být facebookovou výzvu, že se jde do absinth baru. Neříkám, že jsem s tou myšlenkou nekoketovala, ale rozum zvítězil. Ve čtvrtek jsem potřebovala být fit, jelikož jsem měla první seminář v rámci festivalu. Učila ho Donna Mejia a dělala s námi svou osobitou taneční techniku, která je pořádně střihlá Afrikou a hip hopem. Hodina byla skvělá, inspirativní, naučila jsem se spoustu nových věcí (jako třeba boží akcenty koleny, hiiiiii!) a především jsem odcházela oslněná Donnou. Dlouho jsem nepotkala takhle silného, klidného a charismatického člověka. Hned tak na ni nezapomenu.

Večer se konala hafla, neboli druhé kolo tanečního večera v hotelu Theatrino. Jakožto dobrovolný festivalový řidič jsem vyzvedávala autem Donnu a její dvě spolubydlící, Sabriyi Tekbilek a Crystal Silmi, aby se mohly také podívat a nemusely se vláčet Prahou bůhvíjak. Byla jsem tak nervózní, že něco nevyjde, že jsem stála připravená před hotelem o půl hodiny dřív. Jak se opět ukázalo, nervózní jsem být nemusela. Tyto dámy byly také přívětivé a velmi vděčné. 

Večírek začal s hodinovým zpožděním z důvodu selhání techniky, ale nikomu to náladu nezkazilo. Bylo s kým mluvit, co pít a co obdivovat, protože na haflu přijeli prodejci tribalových kostýmů, šperků a jiných cetek, bez kterých tanečnice nemohou existovat. Zvuk se nakonec rozchodil a zase to byla radost pohledět od začátku do konce. Moc mě bavily ATS skupiny Devadasi a Wuestenrosen, sólovky holek z Nakari a gotická Alisa. Za nejlepší vystoupení večera považuji Alexis s Afsanou, jejichž energie je až vražedná. Na úplném konci jsem se nechala vtáhnout do ATS chorusu a asi bych tam křepčila dodnes, kdyby mé pasažerky nevysílaly signál, že chtějí domů. 

V pátek jsem měla seminář s Amy Sigil. Čekala jsem cosi divokého, nespoutaného a vyčerpávajícího, leč dostalo se mi kouzelné a romantické sekvence na tříčtvrťový takt, kterou Amy vymyslela, když se jí narodila vnučka. Nakonec jsme se tam všechny dojaly a já jsem odcházela s pocitem, že chci klid, ticho a samotu. Od původně plánované návštěvy Balkan party s dalšími tanečnicemi jsem upustila.

Fyzickou náročnost mi plně vynahradila hip-hopová fúze s Crystal Silmi v sobotu. Crystal je velmi, velmi rychlá a extrovertní a dvouhodinovka s ní vydala tak za desetihodinovku s kýmkoliv jiným. Prostě paráda. Dala jsem si do těla a pak honem utíkala nakoupit jídlo a pití na poslední večerní akci, tentokrát finální galashow. 

Trošinku jsem měla respect před řízením kolem Staromáku, trošku jsem se tam za volantem zapotila, co vám budu povídat, ale přežila jsem to. Před začátkem gala jsem se potloukala v předsálí a klábosila se starými i novými známými, již se na mě vynořovali od různých stánků s tribalovými cetkami. Show pak samozřejmě byla dechberoucí, jelikož tančily všechny lektorky festivalu plus studentky ITS. Byla jsem opět nadšená z Donny, potěšila mě Sabriye tím, jak si vycinkala na činelky vlastní drum solo, moc se mi líbily Francouzky v čele s Hazel, které tančily na bretonskou muziku, no a samozřejmě Unmata. Já viděla tančit Unmatu asi ze tří metrů! Očekávaná divočina proběhla, ale musím říct, že je na Amy vidět, jak ji ta babičkovská role bere. Tak jako tak, dojemné to celé bylo. Po show jsem odvezla dámy do hotelu a jela domů padnout za vlast.

V neděli celý festival končil výletem do Kutné Hory. Samozřejmě nám to vyšlo na den, kdy bylo asi čtyřicet stupňů, takže jsem se připojila k Hazel & Co. A většinu času jsme proseděly v restauraci. Namlsala jsem se francouzštiny, pro jednou Francie přijela za mnou a ne naopak, a našla jsem si cenný kontakt v mé milované Bretani. Cestu tam i zpět jsem prachsprostě proklimbala.

Jsem velmi vděčná, že jsem mohla být účastna, a to nejen na seminářích a večírcích, ale i jako účinkující a výpomoc. Trošku závidím všem těm, co přijeli z ciziny a pojali to jako prázdniny. Věřím, že kdybych nebyla rozčtvrcena mezi festivalem, domácností, prací a pejskem, určitě bych měla prožitek daleko větší. Ale i tak byl velmi kvalitní, a proto tímto děkuji oběma organizátorkám Stáně a Djeynee (merci, Djeynee!), že nám přivezly takovouhle radost až pod nos. Také děkuji Afsaně, že jsem mohla být součástí týmu. 

A ještě jedna věc. Příští ročník se bude konat v Lyonu. Přemýšlím, že bych tam vyrazila. Kdyby se někdo chtěl přidat, řekněte mi, klíďo bych vzala auto a podělila s o řízení. Ať si to užiju na sto procent.

P.S. Spousta fotek z večírků a z výletu bude následovat.