Tribal Prague's calling, baby!

Dnes společně s profesorem Farnsworthem volám:

Už jsem to obdržela černé na bílém, budu tančit sólo na festivalu Tribal Prague. A co že to pro mě vlastně znamená?

Předně to bude moje premiéra na větším pódiu. To bude jiný kafe, než tancovat v kavárně. Za poslední rok jsem stála na opravdovém divadelním jevišti hned několikrát, ale vždy jen ve skupině, nikdy ne s hudbou a v kostýmu, které bych si pro tento účel sama zvolila. A ani ve snu by mě nenapadlo kecat do osvětlení. Teď se to ode mě vyžaduje.

Bude to také poprvé, co se zúčastním velké tribalové akce v pozici účinkujícího, a ne přihlížejícího. Pravda, ve skupině jsem tam tančila už loni, ale nepřipadala jsem si tam tehdy z různých důvodů úplně patřičně. Zkrátka jsem se minula s duchem festivalu. Ale letos, letos to bude jiná! Ducha festivalu jsem potkala už někdy v lednu, kdy jsem se rozhodla poslat si přihlášku. Jdu tam z vlastní vůle pod svým jménem, tak se v tom pěkně porochním. Oujé.

A radůstka na závěr. Jelikož se jedná o jubilejní pátý ročník, hlavní hosté jsou tentokrát obzvláště vypečení. A tak se stane, že já, začátečnice ze Žižkova, stanu na děkovačce po boku Alexis Southall a Samanthy Emanuel. To je prostě ultimátní důvod k těšení!

Co dodat? Snad jen, že jelikož je to pro mě v mnohém důležitá premiéra, chci vidět v hledišti početnou fanouškovskou základnu, jak tam pro mě burácí (početnou základnou mám na mysli třeba pět lidí, nejsem náročná, nebojte). A také mi prosím přejte, aby to dopadlo uspokojivě. Minimálně tak, aby mě tam pustili i napřesrok.