Tribal Prague 7. Absolvován, rozpitván, zhodnocen.

Březen rovná se Tribal Prague, alespoň pro tanečnice v našich zeměpisných šířkách a délkách. Letošní ročník je již za námi. Pojďme se tedy podívat, jak jsme se my, účastnice, měly. Vezmu to pěkně popořádku podle hesla "work hard, play hard."

Semináře

Chválím šťastnou ruku při výběru hostů. ATS reprezentovala Mareike z Německa a fusion neobstaral nikdo jiný než samotná Mardi Love. Naplánovala jsem si čtyři workshopy, dva a dva s každou, což je takové akorát množství, aby se člověk něco naučil a neumřel u toho.

Ještě jsem snad nezažila ATS seminář, ze kterého bych odcházela rozpačitá, naopak se na nich vždy dobře pobavím. Nejinak to bylo i u Mareike, na kterou jsem se moc těšila, jelikož už se mi jakožto kantorka osvědčila na festivalu ve Vídni. Nejvíc mě potěšila seminářem zaměřeným na dvojice, ze kterého jsem si odnášela spoustu nového materiálu. Formace již pro mě nebyly tak objevné, ale nikdy není chyba si tyto věci zopakovat a vyzkoušet zase s jinými lidmi, že ano.

K Mardi jsem šla na hodinu s posvátnou úctou. Je to srandovní, jak si člověk tahle velká jména idealizuje, a pak, když je potká, skoro se až diví, že před nimi stojí úplně normální ženská. Abych byla přesnější, úplně normální a neuvěřitelně americká ženská (s Mardi už jsem se v minulosti setkala, ale nepřestane mě tím zarážet asi nikdy). Když na úvod prvního workshopu prohlásila: "Hmmm. No. Vítejte, na... co to je... myslím, že máme nějaký izolace nebo co," přiznám se, že ve mně trochu hrklo. Vrátila se mi vzpomínka na loňské improvizované semináře paní ES a vážně jsem se lekla, že si to letos dáme znovu. Chvála bohu jsem se spletla. Na konci obou seminářů jsem měla nutkavou touhu padat jí k nohám. Jak já jsem si zamakala! Bylo to náročné, nebylo to ale nezvladatelné, a aby to člověk stíhal, musel být hlavou stoprocentně přítomen. I-de-ál-ní!

Páteční show

Celý den mnou lomcoval stres jak pes, jelikož jsem se moc nevyspala, kolegyně B., kterou jsem nutně potřebovala k vystoupení, byla teprve na cestě z Jů Es of Ej a z Mostu se ku Praze řítilo auto plné mých rodinných příslušníků (tady Hujer). Měla jsem tři vstupy, což na velkém pódiu není zanedbatelné.

První byl s kamarádkou Parwanou z Brna. Jednou jsme si někde řekly, že si spolu zatančíme ATS duet, a tak jsme i učinily. Bylo to opravdové ATS, neboť naše půl roku stará dohoda byla v podstatě také naše jediná příprava. S přihlédnutím k tomuto faktu bych nás chtěla veřejně pochválit, že jsme se pochlapily, daly to, a navíc že se to obešlo bez větších kiksů. Příště bych se možná pokusila nestát na kraji pódia, ale to už se holt stane každému. Byla to sranda, bylo to fajn.

Z ATS kostýmu jsem se utíkala převléci na fusion sólo s vějíři. Mojí největší obavou byly óbrreflektory, které mi po celou dobu tance praly do očí s oslepující intenzitou. Býti oslněn při točkách totiž není úplně ideální situace, člověk je na funkčním zraku v takovou chvíli docela závislý. Podařilo se to však, neupadla jsem. Nestalo se nic, co by nebylo v plánu. Kombinace dramatické písně a ještě dramatičtější černo-červené hedvábné kombinace měla za následek, že jsem měla ovace jako blázen. Když jsem dotančila, rozlilo se několikavteřinové ticho a následovala exploze, která pokračovala ještě ve chvíli, kdy už jsem byla dávno v šatně. Nevěřícně kulím oči, kdykoliv si na to vzpomenu.

No a po fusionu nastal čas převléknout se znovu do velkých sukní a dát si premiéru s upgradovanou Isizwanou. Naše nové členky s námi tančí dva měsíce. Byla jsem nadšená, že do toho vůbec šly, teď jsem ještě nadšenější, jak krásně jsme to společně zvládly. Rozněžnilo mě to a ještě víc se teď těším na další práci se skupinou.

Díky výše uvedenému jsem neměla čas se podívat na jediné vystoupení, což mě trochu mrzí, protože mi všichni včetně mého skeptického partnera tvrdili, že to byla pecka. Trochu mě otrávilo, že v pátek nevystupovala Mardi, ale jelikož bych ji stejně neviděla, není to zase tak podstatné.

Sobotní show

Pro jednou jsem měla čas se jít podívat, nevynechala jsem tedy příležitost. Program byl bezchybně vystavěný, musím to ocenit. Ani jednou se nestalo, že by šla dvě podobná vystoupení rychle za sebou (kdo mě znají, vědí, jak moc na tom lpím, a jak rychle začnu být protivná, nudím-li se v hledišti). Jedna věc mě ale trochu zarazila, pročež bych chtěla apelovat na všechny tanečnice světa. Holky, pojďme si proboha dávat majzla na kostýmy. Může se stát, že se někde něco v blbou chvili uvolní, a snad už každá z nás to zažila, ale když se to stane snad každé třetí tanečnici během jednoho večera, je to docela dost. Jsem-li v publiku, mým přáním je užít si tanec, ne sledovat poletující šňůrku nebo trnout, zda si tanečnice rozřeže nebo nerozřeže nohu o náhrdelník, který z ní sletěl. Toť vše, co bych k tomu řekla. Jedna věc nakonec, Hurriya si zaslouží pusu, jejich vystoupení mi stále ještě rezonuje v mozku. Jediný smysluplný komentář, který mě k tomu napadl, je "wow."

Post-show

...neboli ten moment, kdy si člověk už vysloužil svůj drink za odměnu. Jedna z nejlepších chvil mých tanečních anabází. Trochu se nám to tam protáhlo, takže bych ráda poděkovala obsluze divadelního baru za svatou trpělivost, kterou s námi měla. Speciální pozdravení posílám těm, díky nimž byl ten večer tak třeskutě vtipný (abecedně B., J., L., M. a samozřejmě W.), a také všem, kolem kterých jsem z nedostatku času jen tak pobíhala a nezastavila se. Někdy příště, nejpozději na příštím ročníku, si jistě pokecat stihneme.

P.S. Fotky, nakradené z fejsbůkové stránky Tribal Prague, jsou od Hany Major Sládkové.