Tanec

Měsíc sedmý Zbývají mi dva měsíce do termínu porodu. Hlava se tím už zaobírá prakticky non-stop. Vím, že sám termín porodu nic neznamená, že se mi to klidně může o pár týdnů protáhnout... Nebo také zkrátit a za měsíc a půl mohu býti matkou. Zvláštní to představa. Mám doma hromady miniaturních hadříků. Kočárek jsem si pořídila. Každým dnem očekávám bednu plnou dudlíků, plen na blitíčko, odsávaček soplů a dalších nezbytností, kterými jsem se donedávna vůbec nemusela zaobírat. Představa třetího člověka »

Druhá třetina je definitivně u konce a pomalu přecházím do té finální. Blíží se doba, kdy se vrátím fyzicky do normálu, na což se těším. Také mi přibude největší představitelná starost, na což se tedy také těším, ale zároveň mě při té myšlence jímá hrůza. No nic. Pojďme si raději říci, jak probíhal... Měsíc šestý Šestý měsíc byl dost ode zdi ke zdi. Pár dní poté, co jsem se tu tak radovala, jak jsem spokojená a plná sil, vrátila se »

Poptávka po pokračování roste, a kdo jsem já, abych se tomu bránila, že ano. Rovnou se tedy vrhneme na: Měsíc pátý Půlka požehnaného stavu je za mnou. Pupek se již definitivně vykulil a byl to fofr. Šla jsem spát oplácaná a probudila jsem se regulérně těhotná, chtíc nechtíc se tedy dočasně loučím s krčmou. Vlnit v hospodě turistům před očima těhotenským břichem mi přijde ne úplně vhodné. To ovšem neznamená, že nevystupuji vůbec. Taneční akce, hudební festivaly, svatby kámošů nebo »

Než přejdu k tomu, o čem chci opravdu mluvit, ráda bych uvedla jednu věc na pravou míru. Pod minulým článkem to chvílemi vypadalo, jako by několik lidí propadlo dojmu, že jsem se snad přestala hýbat úplně. No, vážení, není tomu tak. Obětovala jsem dočasně svému stavu vlastní trénink. Bez něj můj týden vypadá následovně:* Pondělí - jedna obědová hodina jógy, jedna soukromá odpolední hodina jógy. Úterý - ranní hodina jógy, odpoledne taneční drily pro mírně pokročilé. Středa - dvouhodinový trénink »

Neučím se hrát na darbuku, ani jsem se nesčuchla s bubeníkem za účelem juchání na živé drum solo. Prostě jsem "v tom," jak se u nás tak pěkně říká. Nepíši o tom proto, že bych se snad chtěla chlubit, nebo nedej bože litovat. K článku mne přivedl fakt, že matky stávající či budoucí, ať už je jim dvacet, třicet nebo osmdesát, jsou velmi sdílné, co se prožitků v těhotenství týče. Pamatují si všechno. Komu bylo blbě, komu ne, kdo měl »