Úraz a co s ním

Dcera povyrostla a již mě nepotřebuje každou bdělou minutu. Začala jsem tedy trochu víc pracovat a pokračovat v tom, co je mému srdci drahé. Vzala jsem si více hodin jógy, brala jsem tancování, kde se dalo, a samozřejmě jsem trénovala, aby to šlo ještě víc a ještě lépe. Vymodelovala jsem si figuru jak ze žurnálu. Takhle krutopřísně jsem nevypadala nikdy, ani před otěhotněním ne. Jak zaznělo v mém oblíbeném seriálu, everything was going up Milhouse. Ve své nablblosti velkorysosti jsem »

Návraty

Když jsem se nachytala, jak už asi po sto padesáté opakuji s velkým nadšením po dceři všechna její bžžžž, brrrrm a opuuuu, jen jsem se oklepala a řekla si: "No nic, děvče, hned teď začneš něco dělat." Zaříkávala jsem se sice, kudy jsem v těhotenství chodila, že tomu nepodlehnu, ale ono se to lehce řekne a hůř provádí. V reálu jsem pak v počátcích měla problém odběhnout si od mimina byť jen na hýzlík. To nejhorší odešlo se šestinedělím, ovšem »

Rekonvalescenční

Šestinedělí je u konce, sláva nazdar. Tělo se bezmála po roce navrací do normálu, dítě už zaplať pámbů vyrostlo z toho nejkřehčího období a já se mohu začít opět zaobírat svou kondicí, která v tuto chvíli není úplně to, co to bývávalo. Díky nestandardnímu průběhu porodu se mi návrat do formy trochu protahuje a já jsem se rozhodla podělit se o zkušenost. Třeba to bude někoho zajímat, případně to někomu pomůže, aby nebyl tak vyjukaný, kdyby se náhodou dostal do »

Buben a já - část osmá

Grande finale Byla jsem přesvědčená, že svým aktivním přístupem k těhotenství připravím tělo na bezproblémový porod. Ovšem člověk míní, osud mění. V úterý jsem si ještě, nic netušíc, v klídečku cvičila svou domácí jógovou sestavu. Ve středu jsem nocovala v porodnici, kde jsem skončila na pozorování poté, co monitory na sledování ozev mimina nedopadly podle všeho úplně ideálně. Ve čtvrtek jsem opouštěla porodnici, jen abych si v pátek mohla po kontrole v poradně jít zabalit trošku větší batoh a nastěhovat »

Buben a já - část sedmá

Měsíc osmý Na to, že člověk v osmém měsíci nabyde až groteskních rozměrů, prožila jsem toto období docela akčně. Na začátku června jsme odjeli s Isizwanou na naše první skupinové soustředění. Dva a půl dne cvičení, tance, spaní na zemi, ponocování, pohoda prostě. Zúčastňovala jsem se, jak to jen šlo. Když to nešlo, dokumentovala jsem. Jediné, čeho jsem se dobrovolně vzdala, bylo sobotní sezení do čtyř do rána, to prostě nešlo. Nevadí mi to ale. Vím, že si bdělých stavů »