Cesta na konec světa - díl šestý

Australani Jsem si vědoma toho, že si odvezu domů jenom první dojmy, na nějaký větší rozbor tu nejsem dostatečně dlouho. Nicméně i ty první dojmy o ledasčem vypovídají. Na ulici tady v Sydney potkáte lidi všech tvarů, barev a vyznání a nepozastavuje se nad tím vůbec nikdo. Mně to občas činí dorozumívací potíže, jelikož australština je dostatečně specifická a namáhavá na poslech, a když se to ještě navíc vysloví jinak, tak proste nechápu, o co jde, a protistrana mě musí »

Cesta na konec světa - díl čtvrtý

Drobné rozdíly Člověk se táhne přes půlku světa, aby se nakonec ocitl ve stejné civilizaci, jako je ta, ze které vyjel. Proto je každá odlišnost, na kterou tu narazím, docela zábavná. Zde jich je pár pěkných, se kterými jsem se setkala. Neformálnost: Praštilo mě to přes ucho ihned při vstupu do země, kdy imigrační úředník oslovoval mého muže "mate." Nebyl to ojedinělý exces. Tam, kde vám Brit bude podlézat výrazy typu "vážený pane," Australan po vás bude hulákat "kámo." Hned »

Cesta na konec světa - díl třetí

Jetlag Po příletu jsem na chvíli propadla iluzi, že to bude lehké. Ale ne, byl to sebeklam způsobený nevyspáním na palubě letadla. A to jsem se na to připravovala, považte. Dva týdny před odjezdem jsem si přidala do počasí v telefonu Sydney, jednak abych mohla sledovat, jaké mě čeká léto, a těšit se na něj, jednak abych si vybudovala představu o čase. Při přestupu z letadla na letadlo jsem si hned nastavila katarský čas, abych si to pak usnadnila. V »

Cesta na konec světa - díl druhý

Letadlo Z letu jsem měla největší hrůzu. Ne jako cestující, ale jako rodič. Když máte štěstí, trvá to jen čtyřiadvacet hodin a něco drobných, když máte smůlu, může to zabrat dva dny. My jsme měli štěstí, ale výhra to samozřejmě byla jen relativní. Ať jsem to miminu vysvětlovala, jak jsem mohla, stejně na mě házelo nechápavé obličeje a občas pustilo slinu. Když jsme v půl šesté ráno dorazili na letiště, spílala jsem si do krkavčích matek. Nebylo ale třeba. Mám »

Cesta na konec světa - díl první

Je to tak, jedu na výlet do Austrálie. To, že můžu, jsem se dozvěděla před dvěma týdny, tedy přesně čtrnáct dní před plánovaným odletem. Řekla jsem, že jedu. Samozřejmě. A ano, uvědomuji si, že mám ani ne půlroční dítě. Je to sice dálka jaxsfiň, ale dcera jede taky a holt se to nějak udělá. Zvládli to jiní... Na tomto místě najdete během příštích dvou týdnů malý cestovní zápisník. D-14 Víme, že jedeme. Hurá! Kupujeme letenky a zařizujeme víza. Usmívám se »