Soirée v Diplomatu aneb Jak měla Terezka z pekla štěstí

To mi takhle přišel návrh od kolegyně Verunky, zda bych si nechtěla jít za dva dny zatančit pro charitu za jídlo, bude to v Dejvicích, víc detailů nemáme. „Ale samozřejmě,“ odpovídám, nic zlého netušíc. Poslala jsem jí písničku od Alisson Krauss, na kterou teď tančívám, a začala jsem se těšit. Na charitu. Za jídlo. Chm.

Jaké bylo mé překvapení, když jsem se dozvěděla, že to nebude úplně přesně to, co jsem si představila, když jsem na tu nabídku tak horlivě kývala. Tak předně se to mělo odehrát v dejvickém hotelu Diplomat, a ta čtyřhvězda je prostě zavazující, co si budeme povídat. No a také se z toho nakonec vyloupnul oficiální večírek Libanonského klubu. Na Libanonce s tribalem?! Zbývající čas do začátku akce se dal odpočítávat v hodinách, vycouvat nepřicházelo v úvahu, udělala jsem tedy jedinou věc, co jsem mohla. Jala jsem se modlit, aby to skousli. A jak to tedy nakonec celé dopadlo?

Kupodivu dobře! Zde je pár nejzábavnějších poznatků, které jsem ten večer učinila.

Libanonská komunita žije pospolu. Nejstarší účastník s přehledem spadal do kategorie senior, nejmladšímu byly asi dva, ale zvesela tam vegetili jako jedna velká rodina.

Jsou to velice pohostinní lidé. Nacpali do mě tolik hummusu a pistáciových sladkostí, že by to vydalo tak za tři honoráře.

To, že v Libanonu umějí božsky vařit, jsem věděla dávno, ale že mají i výtečné víno, to bylo velmi příjemné překvapení...

Nikdo překvapivě nevypadal, že bych ho svým tancem urazila. Naopak mi organizátor večírku přišel pochválit tanec až do šatny.

V roli publika byli legrační. Buď předstírali, že se nekoukají, ale na konci řvali BRAVO, nebo nepředstírali vůbec nic a v klidu ke mně přišli na metr, aby si mohli vyfotit detail mého obličeje.

Jsou výteční tanečníci. My platíme těžký prachy, abychom se naučili aspoň základní folklórní kroky, a přitom nám tu v pražském podhoubí bují naprosto epesní a autentické dabke. A tančí ho všichni, pánové, dámy i dorost.

Přikládám ukázku, kterou jsem tam v momentu naprosté fascinace natočila. Video má poněkud groteskní konec, jelikož se mi podařilo omylem skopnout k zemi malého chlapečka, který se ke mě neslyšně připlížil a postavil se na dvacet centimetrů od mojí nohy. Ať jsi, kde jsi, odpusť mi to.

Děti byly vůbec vtipné. Většina chlapečků se mě bála a většina holčiček na mě fascinovaně koukala. Dvě nejodvážnější mi přišly sdělit, že vypadám jako Katy Perry, heč!

Ač jsme se snažily být po vystoupení spíše neviditelné, vyhmátli nás, abychom si s nimi šli zatančit do kruhu, kde jsme se tak výtečně bavily, že jsme si nechaly ujet poslední metro.

Trvalo mi hodinu, než jsem se dostala z Dejvic domů, a pak jsem další dvě nemohla spát, jak mě to sebralo. (Dobře, to už sem tolik nepatří, ale vězte, že tohle se mi už dlouho nestalo.)

Takže abych to uzavřela. Byl to velmi intenzivní večer a dovolím si říct, jen houšť takových. Vzhledem ke svému tanečnímu stylu a vizáži jsem nikdy nečekala, že se mi poštěstí zažít něco takhle ryzího. Jsem si dobře vědoma toho, že před jiným publikem by mi to nemuselo projít takhle hladce, tudíž tímto velmi děkuji za vřelé přijetí, žiji z toho dodnes.