Rekonvalescenční

Šestinedělí je u konce, sláva nazdar. Tělo se bezmála po roce navrací do normálu, dítě už zaplať pámbů vyrostlo z toho nejkřehčího období a já se mohu začít opět zaobírat svou kondicí, která v tuto chvíli není úplně to, co to bývávalo. Díky nestandardnímu průběhu porodu se mi návrat do formy trochu protahuje a já jsem se rozhodla podělit se o zkušenost. Třeba to bude někoho zajímat, případně to někomu pomůže, aby nebyl tak vyjukaný, kdyby se náhodou dostal do podobné situace. Je nás takových poslední dobou docela dost.

Jak už jsem zmiňovala minule, místo v porodním boxu jsem neplánovaně skončila na operačním sále. Po několika hodinách v křečích působila sekce jako vysvobození, stejně tak jako následný pobyt na jednotce intenzivní péče. Když jsem se tam probrala, ještě frčíc na oblbovácích, měla jsem pocit, jako bych vyhrála v loterii. Bylo mi dobře, nic mě nebolelo, nemohla jsem hýbat nohama (dobře, nic není dokonalé), pořád za mnou někdo běhal a staral se, zda mi něco nechybí, a jako bonus jsem měla zavedenou cévku, takže jsem mohla bezstarostně vypít, kolik sladkého čaje jsem chtěla. Co dvě hodiny mi také přinesli dceru. Kontrakcemi zválcované tělo si v té megalenosti lebedilo.

O to větší bylo překvápko druhý den. Ihned po vizitě se mě sloužící sestra zeptala, zda už můžu hýbat nohama. Po kladné odpovědi mi vytrhala všechny hadičky, povypínala přístroje a prohlásila: "Tak si je pokrčte a budete cvičit. Zadek nahoru, zadek dolů. Raz, dva. Raz, dva." Poté následovala dosti vratká procházka do sprchy, a kdyby se mi nezamotala po cestě hlava, jdu pravděpodobně pěšky i na oddělení šestinedělí, kam jsem byla následně přeložena. Ve srovnání s předchozím dnem to bylo dost náhlé, abych tak řekla.

První, co jsem vyfasovala na novém oddělení, bylo dítě. Oblbováky stále dojížděly. Ještě jsem byla dosti nestabilní, ovšem to už nikoho zase tolik nezajímalo. Byla jsem v rychlosti poučena, jak kojit, přebalovat a vést záznamy o vyměšování dítěte, a vzápětí ponechána, ať se starám sama. Od té chvíle jsem se prakticky nezastavila. Večer už jsem byla dost groggy a ani si nevzpomínám, zda víc trpělo tělo nebo hlava, pravděpodobně obojí. Sestra mi přinesla prášek proti bolesti, bodla mi do břicha cosi na embolii a poradila mi, ať si hodím dítě na noc na sesternu, že na to mám ještě jednu noc nárok. Moc jsem neváhala.

Další dny proběhly rutinně. Probudit dítě, přebalit, zvážit, nakojit, znovu zvážit, zjistit, že se dítě pos*alo od hlavy až k patě, převléknout a přebalit, div nezapomenout zaznamenat váhový přírůstek po jídle, uložit dítě, na dvě hodiny padnout, probudit dítě, přebalit... Třetí den po porodu už se začala na férovku ozývat jizva. Trochu jsem se nechala ukolébat dlouhým působením léků a zaskočilo mě to, ač jsem to samozřejmě bývala mohla očekávat. Chtěla jsem se takhle ráno zvednout z postele, jak to tak obvykle dělávám, a ono ne. Břišní svaly v háji, přeříznuté vejpůl a totálně nefuknční. Vstávat jsem se musela naučit přes bok, chodit opravdu pomalu, pokud možno nekašlat a nekýchat a netahat nic než dítě. Přišla se na mě podívat fyzioterapeutka a dala mi seznam cviků na rekonvalescenci, které jsem skutečně poctivě cvičila několikrát denně.

Až po propuštění domů jsem si uvědomila, jak jsem po operaci bezmocná. Nemohla jsem si sama odnést dítě, jelikož spolu s autosedačkou už je to dost nad limitem. Psa jsem si nemohla vzít na vodítko, co kdyby náhodou potáhnul. Nemohla jsem si uklidit, abych se zbytečně neohýbala, ani položit dceru do ohrádky, protože bych ji už nevyndala. Neexistovalo, abych si sama složila kočárek. Většinu času jsem trávila v posteli, odkázaná na pomoc ostatních. Snažila jsem se navázat aspoň trochu na nemocniční režim, abychom měli vůbec nějaký. Moc mi to nešlo. Hodně jsem četla a spala a několikrát denně jsem cvičila rehabilitační cviky.

Po deseti dnech nastaly první pořádné problémy s jizvou, kterážto začala natékat a dost divně tahat. Zajela jsem si s tím na kontrolu, kde lékařka zjistila, že mi tam zapomněli kraje stehů, vytáhla je, sdělila mi, že to ani nestojí za zápis, zasmála se a poslala mě domů. Po pár dnech relativního klidu bez stehů nastoupila bolest, která se objevovala při náhodných pohybech s narůstající intenzitou. Umíte si představit, že vás někdo bodá nožem do třísla? Tak přesně tak to bolelo. Trvalo to týden. Týden, kdy jsem se nemohla normálně posadit, nevyspala jsem se a kňučela jsem při každém rychlejším pohybu. Po telefonu mi doktorka poradila paralen, prý s tím nic nezmůžou. Ukázat jsem se tam nejela, aby se mi zase nesmáli. Na rehabilitační cviky jsem se úplně vykašlala.

Určitou dobu cvičil jen pes.

V pátém týdnu po porodu jsem si konečně začala připadat silnější, ačkoliv jsem necvičila, ani nepamatuju. Postupně jsem si dovolovala víc a víc. Učila jsem dceru na nosítko, abychom se nemusely pořád potácet s kočárkem. Občas jsem si vyrazila sama se psem na vodítku nebo jsem zaskočila na menší nákup. Břicho bylo po podobných aktivitách citlivé, ale nic hrozného to nebylo. Vrchol byl, když jsem se poprvé úplně sama vypravila na procházku s kočárkem. To jsem si připadala jako královna všeho.

Na samém konci šestinedělí už to se mnou dost šilo. Pokoutně jsem si trénovala s dítětem v náručí, vždy aspoň na pár minut. Také jsem vylezla, ačkoliv jsem ještě neměla, na kopec Raná v Českém středohoří s dcerou v nosítku, což mě po téměř dvou měsících bez cvičení krásně odrovnalo. Doktor mi pak naštěstí pohyb posvětil, vypadá to, že srůstám pěkně. Musím na to ovšem s rozmyslem, abych si ještě něco neprovedla. Další prohlídku mám za bezmála pět měsíců a až tam se teprve dozvím, zda jsem se zacelila.

Nějak se člověk rozhýbat musí.

Abych to nějak uzavřela. Z krátkodobého hlediska byla operace velmi příjemné řešení, ale dlouhá rekonvalescence je protivná a občas bohužel i bolavá. Skoro si říkám, že je lepší přetrpět si ty křeče a oklepat se během pár dní, než se pak půl roku dávat dohromady. Ovšem když se musí, tak jako v mém případě, také se to dá vydržet. V každém případě to stojí za to. No ne?

P.S.: Malá poznámka na závěr a dobrá zpráva pro všechna děvčata, co by se ráda pustila do projektu dítě, ale bojí se o figuru. Díky kojení mi stabilním tempem klesá váha, a to i tehdy, když nedělám vůbec, ale vůbec nic. Už mi zbyly jen poslední dva těhotenské kilogramy a já začínám mít skutečné pochyby o těch kilech, co některým dámám zůstávají "po dětech." Obávám se, že děti s nimi nemají nic moc společného. Alespoň ta moje kila dítě sežralo.