Radost až na kost

Zdravím z Paříže. Je tu hnusně, ale hrdinně pokračuji podle plánu, což znamená, že zítra budu na Violet Scrap asi nemocná. Nicméně. Včera jsem navštívila zkoušku zdejších ska matadorů 8°6 Crew. A teď proč o tom vůbec mluvím. Hraje s nimi můj dlouholetý kamarád Iky a další dva, se kterými jsem tu kdysi dávno měla kapelu. A jelikož tu většinou píšu o svých exhibicích před lidmi, nebo kdo mě zrovna učil, jak ty exhibice vylepšit, myslím, že to není zase taková odbočka.

Trumpetista mě poznal až na druhý pokus, a musela jsem si na to sundat čepici. Já jsem pro změnu chvíli zaostřovala na zpěváka. Však už to je skoro osm let, co jsme se viděli naposledy. A tak mě to celé rozněžnilo. Známé tváře, sklepní zkušebna, randál, cigaretovej kouř. Těžce na mě dolehlo, že holt nemládneme.

Nedalo mi to a pred spaním jsem se pustila do prolézání archivů. A co jsem neobjevila. Vyskočilo na mě dávno zapomenuté video z našeho jediného zahraničního koncertu, který jsme kdy odehráli. Nuže... drumroll... zde se můžete podívat na o hodně mladší a o hodně zrzavější Terezku, kterak s svým soprán saxofonem dobývá pražskou Sedmičku, Mekku alternativních kultur. Až mi z toho slza ukápla.

P.S. 8°6 Crew nás letos poctí svou návštěvou na Mighty Sounds. Baví-li vás ska, doporučuju zvážit návštěvu, kluci jsou zrovna opravdu ve formě. Já budu křepčit v první řadě pod pódiem.