První dovolená v Jugoslávii

O ideální dovolené mám představy jasné. A také, jak jsem se už mockrát přesvědčila, značně odlišné od představ většiny populace. Proto, když za mnou přišla kamarádka s návrhem, zda bych s ní nejela cvičit do těch končin, kam léto co léto migruje polovina Česka, pozdvihla jsem obočí. Nakonec jsem ale přece jen kývla. Mé prázdninové vyhlídky nebyly tou dobou valné, a kromě toho jsem s touto slečnou byla naposledy v ŠvP ve Frymburku, a to už je taky nějakej pátek.

Pro člověka, co považuje za vrchol blaha jízdu vlastním vozem do Polska, byl organizovaný zájezd do turistického ráje zcela novou zkušeností. Cesta autobusem byla brutální. Svištěli jsme si to k Balkánu takovou sedmdesátkou a na místo jsme dorazili za krásných šestnáct hodin. Jakkoliv jsem ale byla po té jízdě smrti nabroušená, tváří v tvář moři jsem vyměkla.

Týden jsme prožily na samém jihu Dalmácie ve vesnici Drašnice, kde bydlí tři sta lidí, z nichž se dvě stovky jmenují Urlić. Kromě pláží tam mají krámek, jež zavírá ve dvě (o víkendu ve dvanáct), poštu, která pro jistotu neotevírá vůbec, čtyři hospody, jednoho bezdomovce a spoustu koček. I kdybyste se nechtěli jen tak poflakovat, Drašnice vás k tomu donutí.

Díky avízovanému cvičení měl náš pobyt přece jen alespoň trochu řádu. V půl osmé ráno nástup k rannímu pohybu při východu slunce, potom celý den čtení na pláži a následně podvečerní masakr v pět. Pak sprcha, večeře, víno, postel, tak a ne jinak po celých sedm dní. Rovnou se pochlubím, že jsem sport nevynechala ani jednou, ačkoliv jsem zpočátku propadala pocitům zmaru. Jely s námi dvě odlišně zaměřené fitness trenérky a rozhodně jsme si nemohly stěžovat na jednotvárnost. Provozovaly jsme jak mé oblíbené, lety prověřené aktivity, jako je běh, jóga a pilates, tak poslední módní výkřiky typu zumba či piloxing, kterým zase tak úplně neholduji. Největší záhul jsem dostala při takzvaném core trainingu, po kterém jsem čtyřiadvacet hodin nemohla chodit jako normální člověk. První tři dny jsem měla svalovou horečku, pak se to zlomilo a mohla jsem dělat, co jsem chtěla. Po týdnu jsem si připadala jako Rambo a dostala jsem chuť začít chodit do fitka.

Přes den se pod brutálním jižním sluncem nedalo dělat nic kromě čtení, plavání v moři nebo spaní. Užila jsem si toho dosyta už proto, že sezóna dovolených sotva začala. Občas se nám stalo, že jsme měly pláž pro sebe, což bylo maximálně příjemné. Za bonus považuji objev městečka duchů v horách nad vesnicí a ochutnání domácí rakije přímo v paličově garáži. (Kdybyste někdy někdo potřeboval v Drašnici rakiji, tak je to druhý dům vpravo od hřbitova. Děda, co sotva chodí, vám rád nalije.)

Vzato kol a kolem to byla dobrá volba dovolené. Dokonce daleko lepší, než jsem očekávala. Vrátila jsem se odpočatá, opálená a svalnatá a otevřená případnému repete napřesrok pod podmínkou, že to opět bude z kraje sezóny. A na závěr bych ráda řekla pár slov těm několika raným turistům, kteří tam byli s námi.

Drazí spoluobčané. Abychom napříště předešli napjatým situacím mezi námi, dovolte mi prosím pár návrhů. Zaprvé. Vyndejte proboha ty ponožky ze sandálů. Už kolik let se vám směje celý internet, a vy si ne a nedáte říct. Mějte trochu úcty. Zadruhé. O snídani se nemusíte prát. A nemusíte se tam cpát za každou cenu jako první a narvat si to kromě talířů i do tašek. Potravin už u nás na východě není nedostatek a vy nezůstanete o hladu, ani když se nebudete přetahovat s malým dítětem o párek. Zatřetí. Restaurace není jídelna rekreačních zařízení ROH. Stůl vám nebyl přidělen na celý pobyt. Sedněte si, kde je místo, a neopruzujte prosím ostatní výkřiky, že jste tady seděli včera. Začtvrté, nepomlouvejte Chorvaty česky. Oni vám většinou rozumí a pak nám všem kvůli vám budou flusat do pití. Uvidíte, že dodržení těchto dorobností výrazně zredukuje dovolenkovou tenzi. Konec hlášení v českém jazyce.