Problémy prvního světa

Měl-li kdokoliv ze ctihodných čtenářů pocit, že na sebe v poslední době příliš neupozorňuji, mohu potvrdit. Není to jen pocit. Nemluvím, protože nestíhám! V dubnu jsem nalétala jedenáct tisíc kilometrů. Třikrát v jednom měsíci jsem opustila schengenský prostor a ocitla se mimo naše časové pásmo (oukej, jen o hodinu, ale i to se počítá).

Viděla jsem Dublin.

A Londýn.

A protančila jsem Kyjevem.

V jednom týdnu jsem dokázala jít dvakrát na trénink, jednou na jógu, odtančit jedno mimopražské a jedno pražské vystoupení, odletět do Londýna, vrátit se zpět a plynule navázat dalším tréninkem. Řeknu vám, přátelé, je to sice fajn, ale asi bych to taky nedělala furt.

Abych se náhodou po takovém fičáku nezačala nudit, připravuji se toho času na dva certifikáty. Jeden je pracovní, psychologicky zaměřený, druhý je pohybový. Jsem v začátku, nebudu se tím ještě moc ohánět, ale už teď mohu říci, je to masakr. A taky se budu vdávat, heč! Dnes už je to den minus sedm a já si marně lámu hlavu, kam mi utekly ty čtyři měsíce od ledna, kdy jsme tuhle srandu začali plánovat.

Pod jakým jménem budu tančit, ví čert. Pod tím starým (ano, je to fakt příjmení) asi ne.

Kdybyste měli touhu mě v brzké době potkat, musíte mi vběhnout do cesty. Můžete tak učiniti:

  • dnes a zítra v křčmě U Sedmi Švábů
  • 3.6. zde
  • 4.6. zde ...a tak dál.

Jo a kdyby byl někdo zvědav, zde jsou fotky z Kyjeva. Nechť se líbí.