Před bitvou

Blíží se brutální víkend, jehož náplň by se dala rozložit do tří takových normálních víkendů. Zaprvé proběhne Tribal Prague, kde mě čeká šest hodin seminářů a vystoupení, zadruhé se bude konat ples, na kterém bych také měla tančit, zatřetí mám před sebou předposlední celovíkendové školení, a ještě navrch trénink. To se mi to pro jednou tak pěkně sešlo. Samozřejmě už několik dní lehce propadám panice a horečnatě organizuji. Občas si připadám unavená, jen co na ten frmol pomyslím. V těchto chvílích se sama sebe ptám, proč to vlastně dělám? Stojí to za to? Inu, zamyslela jsem se...
Co mi tanec bere?

Čas. Nemohu říci, že bych se v poslední době nudila. To ani ve srandě. Někdy se mi vloudí do hlavy kacířská myšlenka, že bych se občas přece jen nudila docela ráda, ale vždycky ji zapudím.

Peníze. Nebudu lhát, že ty semináře, hadříky a šminky jsou zadarmo. Samozřejmě že nejsou, ale na druhou stranu, k čemu syslit? Abych to pak mohla utratit... Za co vlastně?

Spánek. To když v noci před důležitým vystoupením celou noc ve snech tančím nebo po akci, plná emocí, naopak nemůžu zamhouřit oka.

A co mi naopak dává?

Dobrý pocit. Po tréninku, po vystoupení, když náhodou narazím na inspirativní muziku, když se povedou fotky... A vůbec mám sama sebe tak nějak radši.

Tři centimetry. Co tancuju, vyrostla jsem. Fakt!

Výzvy. Pro soutěživého člověka jako jsem já naprosto ideální stav, můžu neustále předhánět sama sebe.

Zážitky. Dějí se kolem mě věci, o kterých jsem před rokem neměla ani páru.

Svalovou únavu. Dokázala bych ještě vůbec žít bez ní?

Kamarádky. Vážně jsem netušila, že po světě běhá tolik bezva bab.

Rozhled. Hudební, kulturní, historický... Když se v tom jednou člověk začne hrabat, otevře se mu tolik souvislostí, že už s tím nikdy nepřestane.

Touhu se o sebe co nejlépe starat. Nepřejídat se, necpat se chemií, spát víc než šest hodin denně, však to znáte.

Radost z povalování. Když už se můžu válet, nemusím si to vyčítat jako spousta jiných. Můžu se v tom rochnit.

  Zkusím si na tuto krásnou bilanci tři ku jedné vzpomenout, kdykoliv budu mezi pátečním ránem a nedělním večerem skučet vyčerpáním a nadávat si za to, že neumím říct ne. Dožiju-li se pondělí, budu vyprávět, jak to celé dopadlo. Prosím držte mi palce.