Potíže buskerovy

Kouzlu ulice jsem propadla za svých mladých let, prožitých ve francouzské metropoli. Tehdy jsem se poprvé setkala se sílou buskingu, jelikož se tam v ulicích vyhrává a tančí ve velkém již dlouhé roky. Vzpomínám si, jak jsem si syslila po kapsách drobné eurocenty a jak jsem se těšívala na každou cestu metrem, doufajíc, že se potkám se svým oblíbeným irským houslistou, nebo že mi cestu zpříjemní maňáskové divadlo.

Po návratu na rodnou hroudu jsem měla možnost sledovat, jak pomalinku ožívá i Praha. Nakonec se nám pouliční představení krásně rozmohla po celém centru a má duše plesala. Trvalo mi dalších pár let, než jsem sama sebe přesvědčila, že mám také co ukázat, než jsem na to našla "koule" a než se mi podařilo ukecat pár kolegyň, aby do toho šly se mnou. Loni jsem si poprvé vyzkoušela, jaké to je, jít s kůží na trh do ulic.

Nebudu to prodlužovat, dobré to je. Skoro bych řekla i návykové. Samozřejmě jsou dny lepší i horší. Někdy má celé město kocovinu a je líné, ospalé a neakční, jindy je naopak nabuzené a jeho energie strhující. Někdy kolem vás chodí nevšímavé hordy turistů a nepodívají se na vás a nepodívaji, ač se před nimi můžete ukroutit, jindy vám do klobouku vysype peněženku budoucí ženich odněkud z Englandu jen proto, že jste ochotni se s ním vyfotit. Z míst, která se v minulosti ukázala jako výdělečná, se může ze dne na den stát totální propadák a člověk je rád, že mu někdo ze soucitu hodí desetikorunu. To je ale součást hry a důvod, proč mám provozování buskingu tolik ráda.

Užila jsem si jednu skvělou sezónu na ulici, když nám vstoupila do hry vyhláška. Při prvním přečtení mě napadlo, jestli se město nezbláznilo. Každé další přečtení mě utvrdilo, že se totálně pomátlo. Už výčet zakázaných hudebních nástrojů je úsměvný. Od kdy je saxofon žesťový nástroj prosím? Kde začínají "vysoké tóny," které nástroje použité na ulici nesmějí vyluzovat? Jak se definuje zmiňovaná "hlasitost" instumentů?

Akustická produkce je zakázána v podstatě ve všech turisticky nejatraktivnějších ulicích pražského centra, jelikož si tamní obyvatelé stěžovali na hluk. Nabízí se otázka, proč člověk, kterému vadí hluk, bydlí v nejhlučnější části města, ale na to asi nikdy nepřijdem', takže popojedem'. Bezkonkurenčně nejblbější částí vyhlášky je bezesporu paragraf osm, podle nějž je produkce povolena na levém břehu Vltavy v liché hodiny a na pravém břehu v sudé hodiny. Než člověk přeběhne, najde příhodné místo, vyladí akustiku a získá publikum, time's up a může zase balit a běžet, aby stihnul alespoň těch dvacet minut produkce.

Přizpůsobily jsme se. Přestaly jsme k tanci venku používat činelky. Poctivě hlídáme hodiny a běháme Prahou z jedné strany na druhou. Nestíháme se zastavovat u ostatních street performerů, na nějaké kolegiální kamarádšofty není čas. Pravda, používáme malý repráček jakožto zesilovací zařízení, což je podle vyhlášky minimálně kontroverze, ale zatím si žádný strážník, který šel okolo, nestěžoval. Musím uznat, že jak má Praha nesoudné radní, tak naopak má velmi soudnou policii. Ochránci pořádku se u nás občas zastaví, chvíli se koukají a pak s úsměvem odcházejí. Jsem moc ráda, že se brouk mozkožrout nerozlezl pražskými insitucemi plošně, ale řádí jen ve vybraných.

Bylo-li účelem vyhlášky otrávit pouliční umělce a vyhnat je z města, pak má radnice nakročeno správným směrem. Proč ale? Snažíme se tu vymítit něco, co dělá město jedinečným a co přináší spoustě lidí radost. Ze své zkušenosti divácké i performerské vím, že pouliční produkce je málokdy vnímána negativně. Naopak, každý si najde své publikum. A komu se to nelíbí, nechť jde pryč, není hned potřeba dovolávat se nesmyslných vyhlášek. Ze strany buskerů by pak stačilo dodržovat noční klid a nezůstávat moc dlouho na jednom místě. Prostě trocha vzájemného respektu, to snad není tak těžké pochopit a dodržet.

Co nám zbyde bez muziky, tance a pomrkávajících živých soch? Segway. KFC. Matrjošky. Tupost. Nenechme si prosím vzít duši města. Toto je petice na podporu pouličního umění. Je stále aktivní. Prosím podpořte, komu není osud buskingu v Praze lhostejný. Třeba se to povede a já si příští rok budu moct venku zatančit na popelu z jedné dementní vyhlášky.

My si to vzít nenecháme.

Kdepak.