Pařížské vyhlídky

Od léta, kdy Praha hostila velkolepý Tribal Umrah, mám mezi fejsbukovými kontakty několik francouzských tanečnic. Což je bezva, protože nemusím vyvíjet žádnou přehnanou snahu, abych věděla, co se kde ve Francii šustne. Díky tomuto novému infokanálu jsem se dozvěděla o seminářích Violet Scrap, které se budou konat na konci ledna nedaleko Paříže. Prozkoumala jsem to důkladněji. Organizuje Djeynee (super), cena dvacet euro za seminář (jako vážně?), platba šekem ve prospěch asociace (hihi, asociace!), o den později vyučuje Illan Riviere (omdlííííím). Měla jsem chuť bouchnout šampaňské. 

Kdo mě znáte, víte, proč kolem toho dělám takový tyjátr. Kdo mě neznáte, dovolte mi krátké vysvětlení. Jednu významnou pětiletku svého života jsem prožila právě ve městě nad Seinou. Odstěhovala jsem se zpět do domoviny po dlouhé a logické úvaze, ne proto, že by se mi tam nelíbilo. Přivezla jsem si odtamtud schopnost přežít v jakýchkoliv podmínkách, životní optimismus, obstojnou znalost francouzštiny a bulteriéra, kterému domorodci říkali pitbül a strašně se ho báli. Každá záminka k návratu je tedy velice vítaná, jak jistě chápete.

Moc jsem neváhala, nahlásila jsem doma absenci a se slzou dojetí jsem vytiskla, vlastnoručně vyplnila a podepsala registrační formulář, zažádala o členství v asociaci a poprosila o radu ohledně platby, jelikož u nás na divokém východě nedisponujeme takovými vymoženostmi, jako jsou šeky. Asociaci trvalo týden, než zpracovala mou žádost (a to je v pořádku; znám pár jiných francouzských asociací, kterým by to trvalo dva měcíce), nicméně obdržela jsem nakonec potvrzení jak registrace, tak členství. Ještě teď jsem ze všech formulářů, vlastnoručních podpisů, členských poplatků a časových prodlev celá naměkko. Od té doby, co mám vše potvrzené, se mi občas zdají sny ve francouzštině. A také jsem ve snu řídila auto se sklenicí vína v ruce. Jestli ono se mi už nezačínalo stýskat... 

Těším se. Moc se těším. Budu se potulovat po starých známých místech, nakupovat ve starých známých kšeftech a stresovat se mezi starou známou hordou anonymních Pařížanů, kteří dokáží Nepařížanům udělat ze života peklo na zemi během deseti vteřin. Dva dny se budu rochnit v nostalgii, dva dny budu tančit, až se ze mě bude kouřit. Třeba tam potkám i pár známých tváří, se kterými jsem se kámošila na Umrahu. A určitě potkám všechny ty, se kterými se kámoším posledních deset let. Škoda jen, že si musím ještě tři měsíce počkat a nevybouchnout. Co s tím? Stříhání metru? Hybernace? Zásoba adventních kalendářů? Máte někdo osvědčenou metodu na netrpělivost?