Pařížské momenty

Do Paříže jsem si vyrazila po dvouleté pauze, což byla má nejdelší od roku 2003. Měla jsem obavy, jestli se to tam nějak radikálně nezměnilo, ale ukázaly se liché. Nezměnilo se zhola nic. Než mi dorazil odvoz z letiště, už po mně chtěl nějakej typ „aspoň malou pusu,“ tudíž úplně první francouzské slovo, které jsem po příletu vyslovila, bylo „vypadni.“ Před dalšími podobnými situacemi mě zachránila kamarádka, která pro mě dojela vzápětí. K domovu jsme se dostaly tak rychle, jak nám to dopravní zácpa dovolila. V osm večer je přece ještě špička, víte? Jako přivítání na mě čekala láhev bordeaux a tři kila různých sýrů, což už byla jen taková tečka za celým mým slavným příjezdem. Hned v prvních dvou hodinách jsem zažila kondenzovanou Paříž, přesně takovou, jakou si ji pamatuji.

Čtyři dny a jeden večer na jednom místě není mnoho, zvlášť pokud vás tam táhne silnější pouto. Co jsem si nenaplánovala a nezorganizovala ještě z Prahy, to už jsem nestihla. Zažila jsem toho ale i tak dost. Courala jsem se po starých známých cestách ve čtvrti, kde jsem kdysi bydlela, proběhla jsem se po slevách, viděla se s kamarády, sesbírala něco drbů, navštívila jsem špeluňku, kde se zastavil čas někdy v šedesátých letech, na zkoušku kapely jsem si zaskočila, sypala jsem drobné pouličním muzikantům v metru, a dokonce i procházku s českou kamarádkou, která venčí psy ve velkém, jsem stihla.

(K tomu jen tak na okraj – původně bylo v plánu kafe v teple domova, tudíž jsem si nezabalila žádné vhodné oblečení na venčení třiceti velkých psů v lese. Po procházce jsem si musela jít koupit boty, protože mě jímala oprávněná obava, že by mě s kilem bahna na každé noze nemuseli pustit do hospody. Díky pařížskému nečasu mám teď nejstylovější boty v Praze, heč!) 

Taneční část mé francouzské výpravy byla ovšem také zážitková. V sobotu jsem vyrazila na pařížské předměstí Bougival, kde se měly konat semináře s Violet Scrap. Na cestě k tanečnímu sálu jsem potkala Hazel z Rennes, která tu v létě učila na Umrahu. Udělalo mi to radost, protože jinak jsem tam neznala vůbec nikoho. Tento stav tedy trval pouze do chvíle, než jsem vlezla do šatny, což mi udělalo radost ještě větší. Mezi tribalistkami se člověk prostě neztratí.

Violet své dva semináře koncipovala hip-hopově, což já můžu. Pěkně jsme se namakaly, což tedy taky můžu. První dvě hoďky byly hodně technické, druhé dvě choreografické, dohromady to dalo výživný trénink. Na někoho, kdo je o hlavu menší než já, nás solidně prohnala. Původně jsem plánovala, že si po seminářích ještě vyrazím na víno, ale nakonec jsem to po celkovou únavu materiálu vzdala. A dobře jsem udělala.

Den nato mě čekal vrchol celé cesty, další čtyři hodiny tance se samotným Illanem Rivierem. Byla jsem na něj hrozně zvědavá. Zažila jsem ho zde v Praze v roce 2012, kdy mu bylo čerstvých devatenáct let, dorazil v doprovodu maminky a nechával si ode mě překládat semináře z francouzštiny, protože se styděl mluvit anglicky. Bylo to tehdy takové spíše rozpačité a nemělo to moc tempo, ale do Francie jsem na něj jela s vírou, že na něm kočovný život tanečníkův jistě už zanechal stopy, žádný učený z nebe nespadl a tak dále. Moc jsem se nespletla a dokonce jsem přišla na to, kde byl tehdy kámen úrazu. Stejně jako většina Francouzů se Illan neumí vyžvejknout anglicky tak, jak by si přál. Může-li mluvit francouzsky, je to úplně jiný zážitek. Je to hračička, pořád nějak hopsá, vymýšlí metafory, každé jeho cvičení začíná slovy: „A teď si budeme přestavovat, že...“ Honili jsme se po prostoru, levitovali (!), plazili se pod paprskem, který seká hlavy, chodili jako muž a vůbec dělali spoustu podobných blbin, které nakonec vyústí v to, že najednou tančíte jak nikdy předtím, a nevíte, kde se to ve vás bere. Mezi všemi těmi semináři na techniku, které jsem v poslední době absolvovala, bylo tohle pro mě jako zjevení. Illan neučí tak, abychom všichni tančili jako on, ale dokáže přes ty svoje hry předat to, čím se při tanci zaobírá a na co se soustředí. A ještě se u toho vyřádíte jak zamlada. Byla to pecka.

Konec druhého Illanova semináře pro mě znamenal i konec výletu, sbalila jsem si tedy svých pět švestek a ještě celá naměkko z toho zážitku odletěla zase do Prahy. Přivezla jsem si spoustu tanečního materiálu k přemýšlení, pár nových kontaktů a zásoby knih, které mi ale brzy dojdou, takže tam budu muset zas. Pevně věřím, že to bude ještě letos.