Cesta na konec světa - díl šestý

Australani Jsem si vědoma toho, že si odvezu domů jenom první dojmy, na nějaký větší rozbor tu nejsem dostatečně dlouho. Nicméně i ty první dojmy o ledasčem vypovídají. Na ulici tady v Sydney potkáte lidi všech tvarů, barev a vyznání a nepozastavuje se nad tím vůbec nikdo. Mně to občas činí dorozumívací potíže, jelikož australština je dostatečně specifická a namáhavá na poslech, a když se to ještě navíc vysloví jinak, tak proste nechápu, o co jde, a protistrana mě musí »

Cesta na konec světa - díl pátý

Pláže Navštívila jsem slavné pláže Manly a Bondi Beach. Bylo to docela poučné. Myslela jsem si, že se na nich budu povalovat furt. Tato dobře míněná idea mě opustila ve chvíli, kdy jsem zjistila, kde se nacházejí. Na Bondi jsem se z našeho suprbytu víceméně v centru plahočila hodinu a půl, na Manly pouhých padesát minut. Dá se to, ale denně to nechceš, kór v tom vedru. Jsou to uchvacující místa. Modré nebe, jemný písek, nespoutaný oceán. Bohužel až tak »

Cesta na konec světa - díl čtvrtý

Drobné rozdíly Člověk se táhne přes půlku světa, aby se nakonec ocitl ve stejné civilizaci, jako je ta, ze které vyjel. Proto je každá odlišnost, na kterou tu narazím, docela zábavná. Zde jich je pár pěkných, se kterými jsem se setkala. Neformálnost: Praštilo mě to přes ucho ihned při vstupu do země, kdy imigrační úředník oslovoval mého muže "mate." Nebyl to ojedinělý exces. Tam, kde vám Brit bude podlézat výrazy typu "vážený pane," Australan po vás bude hulákat "kámo." Hned »

Cesta na konec světa - díl třetí

Jetlag Po příletu jsem na chvíli propadla iluzi, že to bude lehké. Ale ne, byl to sebeklam způsobený nevyspáním na palubě letadla. A to jsem se na to připravovala, považte. Dva týdny před odjezdem jsem si přidala do počasí v telefonu Sydney, jednak abych mohla sledovat, jaké mě čeká léto, a těšit se na něj, jednak abych si vybudovala představu o čase. Při přestupu z letadla na letadlo jsem si hned nastavila katarský čas, abych si to pak usnadnila. V »

Cesta na konec světa - díl druhý

Letadlo Z letu jsem měla největší hrůzu. Ne jako cestující, ale jako rodič. Když máte štěstí, trvá to jen čtyřiadvacet hodin a něco drobných, když máte smůlu, může to zabrat dva dny. My jsme měli štěstí, ale výhra to samozřejmě byla jen relativní. Ať jsem to miminu vysvětlovala, jak jsem mohla, stejně na mě házelo nechápavé obličeje a občas pustilo slinu. Když jsme v půl šesté ráno dorazili na letiště, spílala jsem si do krkavčích matek. Nebylo ale třeba. Mám »