Orientální rej v Kokoníně

Tak už je to celé za námi. V sobotu jsem absolvovala poslední z rychlého sledu březnových vystoupení. Tentokrát to bylo se skupinou, a tudíž naprosto kvalitativně odlišné od všech předchozích.

Ten den byl takový už skoro letní, úplně jako stvořený na výlet, nakopla jsem tedy mašinu s nadšením a v doprovodu dvou kolegyň ze skupiny nabrala směr Jablonec. Cesta probíhala bez problémů až na kraj města, kde jsme zjistily, že naše navigace nezná ulici, do které jedeme. Nakonec se nám podařilo dostat se do její blízkosti, několikrát projet kolem místa určení, náhodně zaparkovat někde u kostela a pak s pomocí mobilní mapy dojít pěšky až do tanečního studia Tasmina, kde měla celá Matahari sraz.

Tam jsme si uvědomily, že i přes zpoždění, které jsme si způsobily motáním se po Jablonci, máme vlastně ještě spoustu času. Při bližším ohledání celého místa jsme odhalily, že si tam majitelka Olinka, mimochodem další MG kolegyně a organizátorka toho večera, syslí několik deskových her. Pro ukrácení volného času jsme si tedy daly partičku člověče, nezlob se a pexesa. (Pexeso jsem teda projela na celé čáře, našla jsem všeho všudy asi dva obrázky, ale v člověče jsem jim to natřela. Oujéé.) Tím nám to odpoledne pěkně uteklo a pomalu nastal čas na přípravy a odjezd na ples.

Tedy nemohu říci, že bych chodila úplně ráda mezi lidi se svým pódiovým make-upem, ale ve skupince se to snese líp. V taxíku jsem se styděla jenom trošičku, a když jsme dorazily do sokolovny v Kokoníně, kde se celá ta paráda měla konat, bylo mi to už úplně jedno. Bylo ještě relativně brzy, tudíž jsem se mohla v klidu koukat, jak se lidé slézají. Velmi příjemně mne překvapila tamní atmosféra. Akce se konala již popáté a zřejmě si stačila již vytvořit fanklub, protože sokolovna se záhy zaplnila. Mladí, staří, ženy, děti, ba dokonce i muži přišli. Bylo vidět, že kolem Tasminy funguje čilá komunita, a přiznám se, že jsem jim tu rodinnou pospolitost v jednu chvíli i trošku zazáviděla.

Vystoupení byla různorodá a všechna moc pěkná. Moc mě potěšily malé holčičky, protože je na nich vidět, že je to baví a že se nemusí potýkat se zábranami, se kterými bojují jejich dospělé kolegyně. Úplně jsem sežrala všechny tribalové vstupy. Jednak ATS je opravdu pastva pro oko a Tasminkám to šlapalo a jednak mají opravdu veliké štěstí, že disponují snad jediným tanečníkem tribalu v Čechách, který je navíc tak šikovný, že jejich vystoupení prostě nakopne do neskutečných výšin. I jeho sólové vystoupení bylo dechberoucí. Stejně úchvatná byla i Olinka, když zatančila zamilované sólo pro svého přítele, kterého se (neúspěšně) pokusila udržet v tajnosti.

Co se týče našeho vystoupení, byla jsem ze začátku trošku v rozpacích. Nemám tušení, kdo těm lidem tam co napovídal, ale dostalo se nám přijetí hodného hvězd. Měly jsme oddělenou šatnu, tančily jsme v hlavním bloku spolu s naší Karolinou a capoeira týmem, dostaly jsme květiny a tanečník Zafar nám vlastníma rukama upekl dort. (Nevím, jestli jeho oko dohlédne až ke mně na blog, pravděpodobně ne. Někdo mu prosím vyřiďte, že mu fakt moc fandím a ať rozhodně pokračuje v tančení i v pečení, v obou oborech blednu závistí.) Nejdřív jsem se bála, že to nějak zkazím a zklameme očekávání, ale nakonec tomu tak nebylo. Řekla bych, že jsme měly úspěch, aplaus byl hlasitý a vřelý.

Po vystoupení jsme se ještě chvíli zdržely, zakřepčily si na kapelu Vichr z hor, a kolem půlnoci jsme utahané odjely zpět do studia, kde jsem sebou plácla a do rána jsem o sobě nevěděla.

Ani se mi z toho výletu nechtělo domů, ale Praha volala. A tím nám skončilo nadupané první čtvrtletí. Bylo to únavné, ale bezva. Je načase začít tvořit plán na druhý a třetí kvartál, ale o tom zase příště.

Fotky jsou vypůjčené z Olinčiného fejsbuku.