Novoroční

Jsem si vědoma toho, že spoustě lidí nebyl loňský rok úplně po chuti z důvodu všech smrťáků, které se na nás začaly valit již o Vánocích patnáctého roku a vlastně do této chvíle nepřestaly. I já jsem oplakala Lemmyho, Davida B., Alana R. a Mickyho F., ale to bylo bohužel to jediné, co se s tím dalo dělat. Můj život šel dál. Co šel, utíkal.

Změnila jsem rodinný stav, v nové občance mám napsáno "vdaná." Baví mě to, kdyby se někdo ptal.

Svatební dar k sežrání od Isizwany.

Našla jsem si lepší džob. Rostoucí nenávist k čemukoliv, co se byť vzdáleně týkalo finančního oddělení, mě přinutila jednat. Ze zoufalství jsem se vybičovala k nadlidskému výkonu a vnutila se úspěšně absolvovala pohovor do personálního. Díky tomu jsem zjistila, že ne za vše může korporát a že i ten kancl může být docela fajn. Zvlášť když v rámci nové pozice dostanete svůj vlastní.

Rozšířila jsem si kvalifikaci. Z důvodů popsaných výše jsem se také pro jistotu přihlásila na rekvalifikační kurz pro lektory jógy, protože ráda cvičím a ty finance se vážně nedaly vydržet. Jako první jsem začala učit v práci, kde to funguje dodnes. Díky tomu jsem se otrkala a nebylo mi pak zatěžko přijmout nabídku na výuku ve fitku, do kterého jsem již dříve chodívala, a začít učit soukromé hodiny. Půl roku po absolvování mám pěkně rozjeto.

Isizwana oslavila dva roky a vyrostla. Loni na začátku ledna jsme byly s přivřením všech očí čtyři. Dnes je nás třináct, tréninky nabraly s přívalem lidí spád a jsem pevně přesvědčena, že naše společná práce začíná být vidět. Pokud nevěříte, přijďte se na nás někdy podívat.

Z Tribal boat - foto Miya.

A last but not least, tanec sólo. V loňském roce jsem definitivně našla své místo. Je jím hospoda. Již dříve jsem brala občasné záskoky, leč na začátku 2016 jsem se protančila do stálé sestavy v krčmě U Sedmi Švábů a bývám tam k vidění několikrát do měsíce. Změnilo mi to život (drahá VP, že dík!). Začala jsem tančit jinak, tvářit se u toho jinak, stala jsem se mistrem v převlékání kostýmů na čas a ztratila jsem skoro všechnu trému, kterou jsem kdy trpěla. Už dlouho se chystám, že o tanci mezi opilci turisty napíši nějaké oslavné pojednání, takže zajímá-li vás to, zůstaňte mi věrni a dočkáte se.

Stále mě táhne ulice, ačkoliv musím uznat, že po čerstvé zkušenosti s (anti)buskerskou vyhláškou mě baví o poznání méně než předloni. V minulém roce jsem si zároveň začala oťukávat i jiné, s tancem zdánlivě vůbec nesouvisející akce. Za veliký úspěch považuji, že se mi podařilo dostat skupinu na punkový festival Riot over river, který jsme všechny naprosto sežraly. Za zmínku stojí i to, že jsem již potřetí v řadě tančila pro Libanonský spolek, což považuji za velikou čest. Přesah za bellydance scénu vyvrcholil na Silvestra, kdy jsem tančila na židli (!) v trikotu (!!) a v podpatcích (!!!) na plzeňské Electroswing River po boku Eky Madziarowitz a Yazz (díky, že jste mě přibalily s sebou).

Libanonská party, s B. pro radost tančíme na živou kapelu.

Buskovací odpoledne - přestávka.

Electroswing River v Plzni. Foto Besi.

Za tancem jsem cestovala, ale méně než dřív. Udělala jsem si radost návštěvou Kyjeva také jsem si zajela do Londýna na Rachel. Milé to bylo, ale na příští rok jsem si zatím nenaplánovala nic podobného. Nějak na to v tuhle chvíli nejsem naladěna. Vizi na příští rok mám následující. Více klidu. Hodně jógy, což se týká jak odvedených hodin, tak vlastní praxe. Taneční drily v Tribellisu v úterý večer, přetrvá-li zájem. A samozřejmě tanec. Pro všechny, co se budou chtít koukat.