Návraty

Když jsem se nachytala, jak už asi po sto padesáté opakuji s velkým nadšením po dceři všechna její bžžžž, brrrrm a opuuuu, jen jsem se oklepala a řekla si: "No nic, děvče, hned teď začneš něco dělat."

Zaříkávala jsem se sice, kudy jsem v těhotenství chodila, že tomu nepodlehnu, ale ono se to lehce řekne a hůř provádí. V reálu jsem pak v počátcích měla problém odběhnout si od mimina byť jen na hýzlík. To nejhorší odešlo se šestinedělím, ovšem něco z toho v hlavě přece jen zůstalo. Když si to člověk nepohlídá, ani se nenaděje a už tráví všechen svůj čas zíráním na dítě a vykřikováním nesmyslů. A co hůř, přijde mu to tak v pořádku. Však je to taky úkolem matky, ne? No... Ne. Nechť následující řádky aspoň trochu přispějí ke zboření mýtu, že správná matka malého dítěte musí sedět několik let doma, i kdyby nechtěla.

Když jsem se probrala z té šestinedělní haluze (matky vědí), zrevidovala jsem si všechny aktivity, ke kterým jsem se měla a chtěla vrátit. Bylo toho dost. Bylo to o nervy. Všechno naráz by to nešlo. Musela jsem si stanovit pořadí.

Jako první jsem zvolila skupinové tréninky, jelikož po těch se mi nejvíc stýskalo a cítím se tam jako doma. Na první trénink jsem si vyrazila hned po konci šestinedělí i s dítětem. Byla jsem z toho nervózní. Dcera byla kvůli tomu také nervózní a začátek probrečela. Udělala jsem možná půlku toho, co ostatní, ale byla jsem šťastná, že aspoň něco. Druhý trénink byl lepší, holka se dobře bavila. Na třetí jsem kvůli jejímu hysterickému záchvatu nedorazila. Od čtvrtého dál usíná před mým odchodem a budí se až po mém příchodu, takže už ji můžu nechávat doma. Návrat na trénink byl ten nejzásadnější. Ověřila jsem si na něm, že s několika málo ústupky to půjde.

O čtrnáct dní později jsem začala opět učit jógu. Fitko mám za domem, proto mi ani nešlo tolik o čas strávený mimo. Stresovým faktorem v tomto případě byl fakt, že narozdíl od tréninku nemohu na hodině jógy zvednout telefon. Naštěstí učím brzy ráno, kdy dcera ještě spí, nebo se zrovna probouzí, a v klidu ji zvládne obhospodařit i její otec. Napoprvé jsme z toho měli nervy oba, ale dneska už ta rána spolu zvládají jako profíci.

Za další dva týdny jsem si vyrazila na koncert. Ačkoliv jsem roli matky zastávala teprve krátce, byl to zážitek jak z jiného světa. Dost jsem hlídala telefon, ale jinak jsem se pobavila jako zamlada. Bylo to poprvé, co jsem odešla na víc než dvě a půl hodiny. Táta opět zafungoval.

Ve čtvrté fázi jsem se vrátila do krčmy. To už bylo větší dobrodrůžo. Telefon tam také nezvednu, mám šichtu od osmi do deseti a musím cestovat přes půlku Prahy. Když jsem tam přišla po sedmi měsících poprvé, zmítaly mnou protichůdné pocity. Na jednu stranu jsem byla hrozně happy, na stranu druhou se mě zmocňovala hrůza, co se stane doma. Co vám budu povídat, nestalo se vůbec nic.

Pak už mi zbývaly jen soukromé hodiny jógy. Už jich mám několik za sebou a jezdím na ně s dcerou. Bála jsem se samozřejmě, jak se bude chovat. Má zlatá klientka je ale naštěstí schovívavá a ráda ji vidí, i když holka trochu prudí. Nebo se tak aspoň tváří.

Jako bonus jsem se dostala k milé překladatelské práci, která se dá vykonávat z postele, zatímco dcera vedle mě řeže do plyšové žirafy, zavěšené na hrazdičce. Občas si musím máknout, ale když už, tak si trochu ukrajuji ze spánku. Nedělám to ale každý den.

Už jsem zaběhnutá a díky těmto chvílím "mimo mimino" si opět připadám jako dospělý, soběstačný člověk, který holt občas doma huláká a dělá kraviny, aby rozesmál čtyřměsíční dítě, a ne jako karikatura na matku, se kterou se dá mluvit jen o papáníčku a kakáníčku. Zároveň jsem si ověřila, že žena opravdu nemusí všechno hodit za hlavu, pokud jsou všichni v rodině ochotni udělat pár změn a pokud nemá mimořádně vznětlivé dítě.

Takhle se u nás pracuje, vážení.

Na závěr bych se ráda podělila o několik pravidel, která se mi osvědčila při zavádění svých miniúvazků. Třeba se to někomu šikne.

  1. Obeznámit svého partnera se svými plány předem, aby pak nebyl překvapen, že se od něj něco žádá. Je to fér.
  2. Být v klidu. Protože pupeční šňůra funguje i po porodu a ty potvory umějí dát nervozitu sežrat.
  3. Neupínat se na to, co chci dělat, za každou cenu. Když to nejde dnes, půjde to příště.
  4. Dělat ústupky. Prostě nepůjdu učit v pět, když se u nás chodí do postele v šest a už tak to bývá s řevem.
  5. Nenaložit si přespříliš. Chci si užívat dceru a chci, aby mě mé aktivity bavily a abych se na ně mohla těšit. Nechci vyhořet půl roku od porodu.
  6. Nenechat se rozhodit jinými matkami, které pro vaše volby třeba nebudou mít pochopení. Taky mě dokáže vykolejit otázka: "A kdo TI hlídá?" Mně? To dítě snad má i otce... Když je v práci, hlídám já, když pracuji já, hlídá on. Občas pracuji a hlídám zároveň. #sorryjako
  7. A konečně poslední pravidlo o prioritách, které mi řekla lektorka těhotenského cvičení a které by se mělo tesat. Nejdůležitější jsem já. Bez šťastné matky nebude doma spokojený nikdo. Hned potom následuje partner. Nemáme-li harmonický vztah, dítě asi také nebude zrovna nadšené. A až jako třetí přichází na řadu potomek. Je to tak.

Přiznejte se, kdo také zapojuje otce a kdo si naopak lebedí v módu stoprocentní matka? A jak to jde?