Na krásném modrém Dunaji

Odjezd na Caravanseray jsem prožívala asi měsíc dopředu, jelikož jsem se z loňského ročníku vrátila jak v Jiříkově vidění. A navíc jsem letos výlet oproti minulému roku trochu pozměnila. Tu šílenou sluj bez oken, kterou obývalo šestnáct lidí, jsem vyměnila za útulnější šestilůžák s okny a koupelnou na pokoji a single cestování za výpravu o více lidech. Definitivní upgrade.

Vyrazily jsme z Prahy ve čtvrtek příšernou ranní hodinu, tudíž jsem se velmi divila, že jsme zvládly s kolegyní B. cestu prokrafat, místo abychom ji zaspaly. Kupodivu se to na chodu dne nijak nepodepsalo. Ani jsme se nestačily oklepat po cestě, a už jsme musely utíkat na semináře. Já jsem šla hned na ten první se svými oblíbenými Nakari a obě i s B. jsme pak ještě zaskočily na tříhodinový indický fusion pod vedením Lamii Barbary. Jsem ráda, že jsem si Indii konečně vyzkoušela, abych mohla s klidným svědomím prohlásit, že tudy moje cesta nepovede. Seminář byl vzorně připravený, informacemi nadupaný... Jen mě bavilo víc koukat na lektorku než ten tanec (mně se prostě Lamia fakt líbí). Tři hodiny Indie myslím bohatě stačily na pár příštích let.

Pěkně orvané si nás vyzvedla má tamní kamarádka, která byla tak laskavá a zapůjčila nám na první vídeňskou noc svůj gauč, a odvedla nás k radnici, kde jsme do pozdních večerních hodin poslouchaly operní produkci a pily víno. (Takhle nějak si představuju tu správnou vídeňskou zábavu.) Domů jsme došly pozdě, ale ani mi to nevadilo. Říkala jsem si, že to dospím v Praze.

Ráno jsme si sbalily svých pět švestek a nabraly směr studio. Po necelých šesti hodinách spánku to s mou schopností tančit a vnímat nevypadalo valně, ale ATS seminář s Marieke z Německa mě probral. ATS mě totiž vždycky probere, oujéééé. Kolem poledne už jsem byla dostatečně vzhůru i na to, abych si užila první seminář s Karolinou Lux. Karolina je naprosto boží. Kdo ji tu loni nestihl na Umrahu, nechť hořce lituje, jelikož je to totálně praštěná baba, která dělá věci, které jste fakt neviděli. Podle očekávání nám dala zabrat a já se tetelila. Po workshopu se k nám připojila kolegyně N., která s námi měla bydlet, a kolegyně D., která neměla kde bydlet, neboť jela večer domů, a vyrazily jsme do hostelu.

Menší spor na recepci, kde kolegyně B. trvala na tom, že má zabookováno, a recepční tvrdila, že nemá, vyústil v poznání, že obě mají pravdu (zabookováno měla, ale na jiné pobočce téhož hostelu). Naštěstí to vyřešil krátký telefonát a mohly jsme se konečně zbavit těch hrozných zavazadel, co jsme s sebou už dva dny tahaly. Následně jsme se usídlily v kuchyňce, kde se B. a D. líčily na show a já s N. jsme kibicovaly.

Show se holkám vyvedla opravdu mimořádně. Jednak se mi líbil vybraný prostor, který svým lehce jetým industriálním vzezřením daleko víc ladil s duchem akce než ten loňský, a jednak bylo na co koukat. Nejvíc se mi líbily Alexis s Afsanou, kterým to spolu jde čím dál tím víc, české reprezentantky Angel’s Tribe, jež byly krásné a hrály na činelky jak jedna žena, a Karolina – jako kupodivu – která předvedla takovou magorárnu, že lidi málem zbořili divadlo. A určitě na někoho zapomínám, což je asi normální, protože tam nebylo nic špatně. Trochu jsme trpěly kvůlivá vedru v sále, ke konci z nás docela lilo, ale nebylo to nic, co by nespravilo pivo po představení. Stále ještě jsem se přesvědčovala, že to dospím v Praze.

Sobotní ráno už bylo krušnější, ale přece jen jsem proloupla oko, abych nepromeškala poslední seminář. Byla to burleska opět s Karolinou, a to by mě teda hamba fackovala, kdybych tohle zaspala. Karolina na nás nebyla o moc něžnější než předchozí den, plus přidala ještě nápor na psychiku v podobě her a všelijakých interakcí s ostatními přítomnými. Za odměnu jsme si pak mohly zatančit na písničku ze čtyřicátých let, což rozhodně stálo za to.

No a pak už byl čas se začít chystat na grand finale, tedy na party, kde jsme pro změnu měly vystupovat já a kolegyně N. Restaurace oproti loňsku praskala ve švech. Vůbec nevím, jak se tam všichni ti lidé mohli vejít, nicméně když jsem tančila já, byla zamlžená okna a za čtyři minuty jsem zvládla propotit kalhoty naskrz. Vedru navzdory jsem si při vystoupení užila dost srandy. Škoda byla jen, že jsme se pro přebytek civilního publika nemohly pořádně koukat. Nakonec jsme to oslavily pivem a já se pomalinku začínala modlit, abych to opravdu zvládla dospat v Praze.

No a to byl konec. Cestu autobusem domů v příšernou ranní hodinu jsme tentokrát s kolegyní B. zaspaly. Vrátila jsem se domů živá, zdravá a rozhodně ne odpočatá. Vídeň opět nezklamala. 

Děkuji za moc příjemnou společnost Betty a Nataly. Doufám, děvčata, že brzy bude šance na repete. Parwaně veřejně slibuji, že příště se určitě trefíme do stejného hostelu a že naše dohoda platí, mrk mrk. Svým spolubydlícím z hostelu, co do Vídně přijeli na konferenci o japonské popkultuře, jedno velké danke za zpříjemnění večera podivnými baby-metalovými klipy. Bez vás by to nebylo ono. Petře H. köszönöm za nocleh a tak vůbec. No a největší díky na světě patří Nakari za realizaci toho všeho. Vás ostatní jsem moc ráda viděla. Tak tedy zase napřesrok! 

P.S. Stále ještě se mi nepodařilo to dospat.