Momenty z Aiwa! Festivalu

Do města, ve kterém by chtěl žít každý, jsem se vypravila z Prahy autobusem o sedmé ranní. Vstala jsem v pět patnáct, sebrala zavazadlo a v polospánku jsem se natřískaným metrem dopravila na Smíchov (vážně, lidi, kam proboha jezdíte takhle brzo ráno o víkendu?), abych mohla nasednout do ještě natřískanějšího žlutého autobusu a nechat se odvézt na jih. 

Jelikož jsem cestu celou prospala, mé první minuty v Českých Budějovicích byly více než zmatené. Naštěstí jsem měla časovou rezervu, mohla jsem se tedy v klidu vymotat z autobusového nádraží i z obchodního domu pod ním a několikrát si oběhnout blok ve snaze najít zastávku toho správného autobusu. Podle instrukcí jsem dojela na zastávku Výstaviště, kde jsem měla hledat divadlo U Kapličky, ve kterém se měla celá sobotní sláva konat. Po pravdě řečeno bych na zmíněném Výstavišti hledala všechno možné, jen ne divadlo. Když jsem se rozhlížela, kudy kam, zjistila jsem, že o pár metrů dál stejně bezmocně kouká Lenka Badriyah, na jejíž seminář jsem měla namířeno, drze jsem se k ní tedy připojila. A dobře jsem udělala, protože si ji přišly holky vyzvednout, kdežto pro mě samotnou by samozřejmě nikdo nepřišel. 

Díky tomu jsem se dopravila do divadla včas na seminář čínské fusion. Kdyby mi někdo řekl předem, že se budeme dvě a půl hodiny točit, asi bych se na to bývala vykašlala. Zatím jsem ještě nedospěla do fáze, kdy by mi nepřetržité rotování po prostoru činilo potěšení. Jednou jsem tam už ale byla, tak jsem se holt pochlapila a točila se o sto péro, přičemž jsem tedy přišla na to, že už mi to nezpůsobuje takové potíže jako kdysi. Jinými slovy mi nebylo blbě. Choreografie, kterou jsme se učily, byla krásná, a ačkoliv to nebyl výrazově úplně můj styl, k rozšíření obzorů to bylo více než dostačující. A kromě toho už se nebojím několikanásobných otoček, takže celkově vzato mi to za ten budíček po páté rozhodně stálo. 

Po semináři jsem měla několikahodinovou pauzu, během které jsem neopustila divadlo. Zrovna tam začínal můj oblíbený frmol, tudíž jsem se jen motala kolem a užívala si ho. Open stage a bazar měly vypuknout každou chvíli. Pomalu mi tam před očima vyrůstaly stánky s kostýmy, šperky a jinými nezbytnostmi, přicházeli první návštěvníci a kolem začínaly pobíhat první tanečnice v kostýmech. Velkým momentem pro mě bylo, když přijeli Indové a vybalili své polní bistro. Dala jsem si zeleninové menu a sežrala ho do posledního zrnka rýže, poněvadž mě ty otočky trošku zmohly. Chvíli jsem se koukala na vystoupení a pak už byl také čas se chystat. Vybalila jsem svou červenou šantánovou róbu a vytvořila si panenkovskou vizáž podle návodu, který jsem onehdá objevila na Pinterestu. Nevím, jestli je to milou atmosférou, která tam zavládla, nebo jestli se pomalu začíná dostavovat to "vytancování," o kterém se tolik mluví ve spojení s trémou, ale musím říct, že mi bylo celkem dobře. 

Na vystoupení jsem se připravovala s tím, že když už v lidech nevědomky při tanci vyvolávám dojem roztomilosti, můžu si to projednou užít a být "supercute" vědomě, což se mi, soudíc dle zpětné vazby, snad i podařilo. Měla jsem z vystoupení docela dobrý pocit, lidi mi zatleskali i zakřičeli, a až na to, že se mi na pódiu špatně točilo a musela jsem to doťapávat, si nejsem vědoma toho, že bych něco zvorala. A měla jsem i čas myslet na to, abych se pořádně culila do davu.

Open stage se po mém vystoupení povážlivě nachýlila ke konci, strhala jsem tedy ze sebe kostým a make-up a připojila se ke své sestřenici a jejímu manželovi, kteří byli tak hodní, že se na mě nejen přišli podívat, ale pak si mě ještě vzali domů na noc. Bylo to s nimi velmi milé a ještě jednou jim ze srdce děkuji. 

V neděli mě před odjezdem do Prahy čekaly ještě tři hodiny s Afsanou, která s námi dělala techniku podle Suhaily a Jamily Salimpour. Ten seminář mi výrazně změnil pohled na to, jak bych měla trénovat. Byl neskutečně prospěšný a velmi, velmi bolavý. Ač jsme dělaly jen nejzákladnější věci, mé pozadí se po třech hodinách tréninku sebralo a někam uteklo. (Přísahám bohu, že jsem se v hýžďové oblasti smrskla. Takže, děvčata, chcete-li efektivně zhubnout, šup na Suhailu.) Těším se, že na to navážeme v sobotu v Šumperku. 

Cesta domů mi pak utekla jako nic. Chtěla jsem pozorovat z okýnka malebný jih, leč usnula jsem hlubokým spánkem během pěti minut, a ani jsem nezaregistrovala, že si ke mně v Písku kdosi přisedl. Abych to tedy shrnula, bylo to náročné a bylo to fajn. Holky mají organizaci v paži, takže jak program, tak zázemí byly parádní. Trošku mě mrzí, že jsem neviděla gala, protože měla hodně pozitivní ohlasy, ale holt člověk nemůže mít vše naráz. Příští rok to jistí.