Mimořádně vypečná Hafla na ovečku aneb Šumperk podruhé

Sobotní ráno tohoto týdne se až podezřele podobalo tomu minulému, ovšem proběhlo za ztížených podmínek. V předvečer jsem absolvovala lehký žlučníkový záchvat, tudíž jsem budíček v 5:15 málem oplakala, doslova vzato. No a pak tam byla ta bagáž. Jelikož nevlastním žádné zavazadlo, které by pojmulo taneční výbavu, karimatku, spacák a knihu o osmi stech stranách naráz, byla jsem nucena vzít si hned několik tašek, čímž jsem si vytvořila luxusní bezdomoveckou vizáž, kterou ani designový kabátek nezachránil. Přeplněnou tramvají jsem se se vším nákladem z posledních sil dopravila z Libně na Hlavní nádraží, aby mi při rozjezdu vlaku oznámili, že příští zastávka je nádraží Libeň. Chtělo se mi křičet, ale byla jsem na to příliš slabá, radši jsem tedy usnula hlubokým spánkem. Nebýt to výlet do Šumperka, ke kterému chovám od minule vřelé city, asi se na to vykašlu. 

Nicméně jsem si nebyla jistá, zda je moudré jezdit s rozbouřeným žlučníkem na techniku Jamily Salimpour. Obzvlášť když už jsem minulý týden okusila, jaké to může být peklo. Leč pochlapila jsem se. Afsana si připravila do Šumperka brutál srovnatelný s Budějovicemi, ale myslím, že v Šumperku ze mě lilo víc. Velmi překvapivě jsem po semináři začala opět normálně fungovat. 

Po obědě mě čekalo volno. V sále se ještě secvičovaly holky z Angel's Tribe a z Hurriye a mě hřálo u srdce, že já sama už nic secvičovat nemusím. Celé odpoledne jsem proseděla a prožvanila s Tayen z České Třebové, což bylo milé. Když se setmělo, Hurriya se připojila k nám a vypukly přípravy. Mám tyhle mejkapové rituály čím dál tím radši a musím se vší skromností uznat, že už mi to začíná docela jít. Na včerejší zeleno-zlatý design jsem byla obzvláště pyšná. Kdo by to byl ještě před dvěma lety řekl. 

Zmalované a načančané jsme pak vyrazily do klubu. Tam jsem zjistila, že jsem vyfasovala opět čestné místo v závěru večera, a taky, že jsem to poprvé dala na plakátek, hele.

Většinou jsem zvyklá být uvedena jako "a další" a na jméno na letáčku jsem ještě ani neaspirovala, takže to beru jako pěkný kompliment a děkuji. 

Sedla jsem si do přední řady, koukala a snažila se fotit. Jelikož se ale jedná o lomofotky, opravdu nemohu slíbit, že z toho něco vyleze. Vystoupení byla moc pěkná, musím uznat, že si se skladbou programu daly Angelsky práci a podařilo se jim sestavit dynamický a oku lahodící večer. 

Mně samotné se netančilo úplně zle, ale už jsem měla lepší dny (z evidentních důvodů bych to s dovolením svedla na žlučník). Také mám jedno poučení do budoucna: chceš-li pořádnou stabilitu míti, nečum do reflektoru. Jinak ale za mě dobrý. Vyvenčila jsem nový kostým, který jsem si syslila pro tuto příležitost, a měla jsem takový aplaus, jaký jsem si snad ani nezasloužila. 

Na úplném závěru jsme si ještě trošku ATS-kově trsly všechny společně, a když se připlížila fyzická únava, vrhly jsme se na pivo. Moc pěkně jsem se přiopila s Hurriyou a zatančila si country square dance. Jak se to ve mě vzalo, moc nechápu (ne to pivo, ten tanec), ale nehorázně jsem se u toho pobavila. Úplně jsem ztratila pojem o čase a dost mě vyhodilo z konceptu, že najednou byly dvě ráno. Takové zakončení večera jsem tedy neplánovala, ale musím uznat, že se nám to vydařilo. Velmi. 

Ráno nebylo lehké. Čtyřhodinový spánek je spíš za trest než k užitku, a navíc jsem si ještě při tom všem křepčení uhnala rýmičku. Do Prahy jsem se vrátila oteklá, chraptící a s kruhy pod očima, ale vyblbnutá a happy. Takže tímto velmi děkuji Angelskám, že mě pozvaly a nechaly tančit, Afsaně za to, jak mě pěkně uzdravila technikou Jamily Salimpour, Zdeňkovi za svatou trpělivost při té čtverylce, Jiřince s rodinou za odvoz na vlak a Hurriyi za boží společnost u piva. Doufám, že brzy proběhne nějaké repete. 

A teď jdu zalézt s čajem a kapesníkem do peřin, abych byla zítra živá a zdravá. Brou.