Matkou na tanečním festivalu

Choreografii jsem vymýšlela, když jsem se potloukala s kočárem po Sydney. Trénovala jsem div ne po nocích. Obstarala jsem si nový kostým. Nekonečně dlouho jsem se zaobírala logistikou, abych z toho něco měla a co nejméně u toho ošidila dítě.

Choreografii jsem dokončila asi deset dní před akcí, moje hlava prostě miluje termíny. Trénovala jsem s čím dál větší vervou. Ó, jak já se těšila! První festival po roce útlumu! Finální plán obsahoval dva semináře, dvě vystoupení a jednu třídenní návštěvu z Německa. Smířila jsem se s myšlenkou, že dítě přece jen tentokrát trochu ošidím.

Když to vypuklo, jen jsem se tetelila a lomcovalo to se mnou od pátku do neděle. Sbaleno jsem měla tři dny dopředu, co kdyby se něco stalo, že ano. V pátek jsem stepovala před divadlem mezi prvními. Poflakovala jsem se v zákulisí celé dvě hodiny a hýřila úsměvy. Bylo před sedmou a já jsem ani nekoupala, ani neuspávala, považte!

No a pak to začalo. V šatně jsem zjistila, že do kostýmu jsem se předchozí den vešla díky večernímu kojení, které jsem před vystoupením jaksi přeskočila. Musela jsem tedy sáhnout po plánu B, tedy vyměnit vršek za něco většího. Při generálce jsem udělala něco jinak. Co to bylo, to dodnes nevím, jisté je ale to, že jsem to udělala i pak "naostro," pročež jsem zapomněla, jak je to dál, a celé jsem si to musela na pódiu odimprovizovat. Smála jsem se, až jsem se za břicho popadala, a po výkonu jsem utíkala na pivo. Ujistila jsem se, že se to doma obešlo bez pohrom, a po posledním vystoupení jsem se přesunula na afterparty, kde jsem se stále ještě smála.

Na druhý den jsem spala asi tři hodiny. Vrátit se z polohy rozchechtané tanečnice do matka modu není jen tak a dítě mi to samozřejmě ještě osladilo. Naživu mě drželo nadšení. Užila jsem si seminář i vystoupení se skupinou, především ten řev lidí, co se spustí vždycky, když se rozehrají naše činelky. To je prostě bomba. Měla jsem důvod se smát dál. Na druhou afterparty mi už ale nezbylo sil a ještě ráda jsem se odplazila k dcerce domů.

V neděli jsem svou účast na festivalu zakončila návštěvou improvizačního semináře, kde jsem odhodila zábrany a dvě hodiny blbla, což se mi tak zalíbilo, že naučenou techniku při tréninku používám dodnes. Na závěr jsme si zašly s děvčaty na zmrzlinu a já jsem se opět s nabitými baterkami mohla vrátit ke své rodičovské úloze.

A jaké z toho plyne ponaučení, moji milí?
1. Záliby je třeba pěstovat, potomek nepotomek.
2. Otec dítěte je způsobilý jednou za čas dítě nakrmit a uložit ke spánku. Dopřejme mu to.
3. Není chybou od ratolesti sem tam odejít a dělat si svoje, aspoň z té vší mateřské lásky člověk nezblbne.
4. Dítě si vaší absence s největší pravděpodobností sotva všimne. Smiřte se s tím.
5. Většina problémů, na které narazíme, je nepodstatná. Naopak je spíše vtipná (viz mé páteční sólo).
6. Ať se stane, co se stane, je třeba si to patřičně užít, dokud můžeme, ono se to dospí jindy.

Na závěr řeknu jen toto: moc děkuji organizátorkám Tribalu Prague za možnost si zatančit, a to jak na jevišti, tak tréninkově. Letos to pro mě znamenalo víc než jindy.

A hele, tohle jsem já v improvizovaném kostýmu, kterak si za boha nedokážu vzpomenout na choreografii. Byla to sranda.

Fotka od Marka Brnady, švihnutá z Facebooku Tribalu Prague