Matahari Group a já

Fejsbuk mi dnes připomněl, že jsou to přesně dva roky, co jsem s Matahari group soutěžila na Let’s dance. To znamená, že jsou to taky přesně dva roky ode dne, kdy jsem se poprvé zúčastnila tanečního festivalu jakožto účinkující. A kdy jsem poprvé stála na velkém pódiu. A kdy jsem měla poprvé nalepené řasy. A kdy jsem poprvé tančila s pocitem, že o něco jde. Tak si říkám, kdy jindy se zamyslet nad tím, co mi MG dala a vzala, když ne teď?

Když jsem dostala zprávu, že jsem přijata do skupiny, musela jsem si ji přečíst několikrát, abych se ujistila, že se mi to nezdá. Byla jsem tanečním světem nepolíbená a pár měsíců mi trvalo, než jsem se přestala chovat jako vykulený dement. Velice rychle jsem si oblíbila vystupování a přípravy na něj, vytvořila jsem si vlastní rituály, zamilovala jsem si babinec na cestách a společnou práci na tréninku. Ale. Jak šel čas, setřásla jsem ze sebe ty endorfiny a přišla na to, že ne vše mi vyhovuje na sto procent. A tak se stalo, že jsem se díky Matahari Group, která mě vytáhla do tanečního světa, otočila k orientu zády a přimkla se k tribalu, který jsem se tou dobou již učila, ale zařadit se mezi tribalistky jsem si netroufala. A co za tím tedy bylo?

Soutěže. Protože tancovat na soutěžích mě netěší, je tam porouchaná atmosféra. Alespoň pro mě tedy.
Režim. Protože potřebuji konsistentní trénink, a ne mnohahodinové nárazovky jednou za měsíc.
Boje o místo ve formaci. V tak velké skupině je člověk jednou nemocný a jeho půlroční práce je v pytli.
Kostýmy. Ty orientální mě zase tolik neberou. Zpětně nechápu, jak se jim podařilo navléknout mě do té růžové, jen považte...
Festivaly. Tak nějak nemám ráda koncept VIP a nejsem fanynkou principu „kup si full pass mezi prvními deseti a získej možnost povečeřet s našimi superstars!“ A tak prostě. Tribalové superstars, chcete-li to tak nazvat, s námi chodí na pikniky nebo s námi tančí na ulici. Jen tak, pass nepass. Heč.
Kulturní pozadí. Nejsem Arabka a mám blok. Respektive jsem si racionálně vědoma, že stokrát lépe interpretuji Edith Piaf či Vladimira Vysockého než Oum Kalthoum. Tak se to prostě se mnou má.

Nějakou dobu jsem se pokoušela udržet oba směry v chodu, ale rychle jsem zjistila, že se to nedá. S přibývajícími tribalovými závazky ubývalo Matahari tréninků, nehlásila jsem se na vystoupení dopředu, protože co kdyby se tam nááááhodou vyskytlo něco zajímavějšího... A když jsme si s děvčaty založily vlastní ATS skupinu, došlo mi, že si musím zvolit směr. A bylo to překvapivě lehké.

Aby to neznělo, že si stěžuji. Vůbec to nebylo špatné. Naučila jsem se spoustu věcí, otrkala jsem se na pódiu, získala několik kamarádek a hodně dobrých známých, a to, že jsem poodešla trošku jinam, neznamená, že bych snad orientální tanec nebo Matahari Group neměla ráda. Jen to není úplně pro mě a své místo ráda přenechám někomu, kdo si ho bude vážit víc než já. Prostě každému, co jeho jest. Každopádně díky, Kájo, za tu šanci. Snad v tvých očích nezůstala promarněná.