Let's dance zvostra

Co se týče letošního ročníku Let's dance, plánovala jsem skromnou účast. Ne že bych se chystala festival vysklít jako loni, ale viděla jsem to na jeden seminář v pátek večer a vystoupení na sobotní open stage. No jo. Jenže člověk míní...

To se takhle dva dny před vystoupením potloukám po netu, náhodou zabrousím na festivalové stránky a tam na mě v seznamu hostů vykoukne povědomý obličej. Alisa Gurova. Alisa Gurova? Tu přece znám! Tančily jsme spolu v Bratislavě! Hned tedy píši: "Ty tancuješ o víkendu v Praze?" Odpověď přišla asi za minutu, obsahovala veliké ano, návrh, že se ale absolutně musíme sejít, a spoustu vykřičníků. A bylo.

Setkaly jsme se v pátek po seminářích (mimochodem velmi doporučuji africký tanec všem dobrodružným povahám, co se na hodinách nestydí, o takové srandě se vám ani nesnilo). Ujala jsem se role průvodce Prahou a hovořila jsem u toho rusky, z čehož jsem byla vychechtaná, neboť se mi to od státnic nestalo. Kolegyně byla pro změnu vychechtaná z toho, že je v Praze. Proto nám přišlo naprosto v pořádku v jednu chvíli odhodit kabelky vdál a začít tančit u prvního pouličního muzikanta, kterého jsme potkaly. Co by take měly tanečnice na vycházce dělat jiného, ne? A tak se prosím stalo, že jsem trsala jak o život na ulici s jednou z největších hvězd ukrajinského tribalu. A co vám budu vykládat, boží to bylo. Vydržely jsme blbnout až do soumraku. V noci jsem dlouho nemohla usnout, a když už se zadařilo, zdály se mi sny v ruském jazyce.

V sobotu mě čekala dvě vystoupení na open stage. Tato akce se tradičně koná v odpoledních hodinách v pasáži před divadlem ABC a v publiku většinou postává pět až deset tanečnic a pár kolemjdoucích, kteří tam náhodou zabloudili. Proto skutečně nechápu, z čeho jsem chytila před sólovým vystoupením nerva jak pes; občas ten svůj mozek nepobírám. Dostal se mi do rukou vizuální záznam, tudíž sebemrskačsky a nekompromisně sdílím. Kdykoliv se směju, je to proto, že se na mě usmívá buď Isizwana, nebo Nataly ze Slovenska, nebo Alisa. Když to vezmu kolem a kolem, vlastně to byl docela pěkný zážitek... S Isizwanou jsem byla daleko klidnější a velmi jsem si to užila. Přepálily jsme závěr (kdo to viděl, zřejmě to poznal), ale to považuji spíše za úsměvný moment než za tragédii.

Já na open stage

Večer jsem šla fandit své nové kámošce z východu na gala show. Akce to byla moc pěkná, ale TAK. STRAŠNĚ. DLOUHÁ. Čtyři hodiny čistého času, to snad ani nemuselo bejt, přátelé... A co mi utkvělo nejvíc? Že marocký folklór Shihat je trošku moc folklór i na mě, že moderátorce prošla spousta toho, co by jiným neprošlo, protože je neskutečně praštěná, a taky jsem se už podruhé letos přesvědčila, že co se týče kostýmů, máme s tanečnicemi z Maďarska dost odlišný vkus. Přiznávám se, záviděla jsem bývalým kolegyním z Matahari Group jejich dabke a dupala jsem tam v první řadě s nimi. No a samozřejmě jsem měla obrovskou radost, že jedno z nejkrásnějších vystoupení a nejvíc potlesků na otevřené scéně měla Alisa. Po představení jsme spolu blbly na afterparty, dokud jsme nepropotily oblečení naskrz.

V neděli jsme se ještě z posledních sil dokopaly na seminář Badriyah, který byl nadupaný modernou, izolacemi a dubstepem, tudíž jsme coby tribalistky byly ve svém živlu. No a pak přišel čas říct si čau. Učinily jsme tak stylově nad kilem mraženého jogurtu. Málem jsem si trošku zafňukala. No a tak pro mě skončil letošní Let’s dance, který jsem chtěla z povzdálí sledovat, ale nakonec jsem na něj vlítla zvostra. Jsem naměkko. Díky, Let’s dance crew, и спасибо, Алиса.