Kokonín verze 2015

K Jablonci jsem si vypěstovala citové pouto. Ať už jsem tam jela na celý víkend, nebo jen na půl hodinky vyzkoušet kostým, vždycky mě potkalo něco milého. Letošní ročník Orientálního reje jsem si tedy nemohla nechat utéci, když už jsem obdržela pozvání.

V sobotu ráno jsme se s děvčaty z Matahari Group slezly u nás v Libni, abychom si spolu vyrazily na víkend v Sudetenlandu. Musím říct, že je s podivem, kolik toho mý nebohý obstarožní Citroen uveze. Bylo nás pět tanečnic, čtyři kufry, jedna cestovní taška, pět kabelek, něco igelitek a spacích pytlů, dva plakáty coby rekvizity a jeden mazanec. Přes prvotní potíže jsme se zvládly nalodit a do Jablonce jsme dojely bez nehody. Bývala by se mi ta cesta líbila ještě víc, kdyby mi nějaký blbec neposlal šutřík do předního skla, ale to jsou holt rizika motorizovaného cestování.

Ve studiu na nás již čekala kolegyně Olina a bez většího otálení (tedy až na obligátní cake break) nás nahnala do sálu, jelikož jsme... ehm... moc netrénovaly a taky nás bylo poněkud méně do sestavy. Šlo to ztuha, ale nakonec jsme to i v osekané formaci daly dohromady. Poté se holky vrhly na Bali fusion, který jsem nikdy netančila, a tak jsem se odklidila z cesty a šla krafat se svou nejoblíbenější švadlenou Monikou a hrát si se psem slečny kosmetičky, která ve studiu líčila tanečnice z Tasminy. Když zpocené Mataharky opustily sál, už jsme si jen rychle skočily na něco mezi obědem a večeří a jaly se chystat na večer. Zmalované a načesané jsme se pak nechaly odvézt taxíkem do kokonínské sokolovny.

Žeru kokonínskou sokolovnu. Moc se mi líbí plesové a orientální propriety v kombinaci s žebřinami a šplhacími tyčemi. Letos mi bylo dáno dokonce i nahlédnout do kumbálu s nářadím, kde byla, považte, švédská bedna! No nic. Naše iskandarani zahajovalo ples. Měla jsem z toho docela vítr, nasadila jsem tedy svou oblíbenou taktiku „když nevíš, dělej ksichty.“ Zabralo to. Nemohu zaručit, že všechny ruce a nohy vždy šly ve správnou chvíli na správné místo, ale divákům to evidentně bylo jedno.

No a pak už se jen plesalo, zase vystupovalo a zase plesalo. Viděli jsme tančit všechny skupiny tanečního studia Tasmina, teď už staré známé a neměnné. Akorát z Orientálních kočiček pomalu ale jistě vyrůstají Orientální kočky, takže si Olinka bude brzy muset nabrat novou drobotinu. Kochali jsme se pohledem na tanečníka Zafara (ať žije male tribal!) a na skupinu Divokej Ir, kteří už posledně dokázali, že jsou skvělí a profi. Nebylo úplně lehké jít tančit sólo přímo po nich. Fakt se mi tam nechtělo, ale hecla jsem se. Přece jen jsem Jablonečákům už půl roku dlužila druhou půlku vystoupení... Nakonec se mi tančilo velice dobře. Jen jsem měla nějakou nostalgickou a nevím, jak moc se mi to odrazilo v ksichtě. Stačilo mi ale, že se na mě krásně smálo publikum. Děkuju, děkuju! Za nejlepší číslo večera považuji burleskní trio ve složení Olina, Monika a hlavní Divoký Ir. Všichni tři vypadali, jako kdyby vypadli z meziválečného kabaretu, a očividně se bavili minimálně stejně jako my v publiku. Dodnes umírám při pomyšlení na ty jejich kloboučky! A pruhovaný rajtky! Doufám, že se ke mně brzy dostane video, ať mám nad čím radostí slzet.

Když skončila všechna vystoupení, proběhla děkovačka veliká, při které jsme jako skupina obdržely dort. Tehdy jsem spáchala nehoráznost v podobě půlnoční konzumace dortu a piva naráz, ale co jsem jako měla dělat, když se na mě ten dort smál a ty Svijany stály legračních dvaadvacet korun. No ne? Krátce poté jsme usoudily, že plesového veselí bylo dost, a odebraly se zpět do studia. Jakožto zkušená tělocvičnová harcovnice jsem rozbila tábor a do minuty jsem byla tuhá.

Všechny jsme se druhý den probudily až nepatřičně brzy, ale nikdo se nezvedal k odjezdu, daly jsme si tedy líné ráno, které jsme vyplnily převážně válením, krafáním a pitím kafe. Ku Praze jsme vyrazily až kolem poledního. Dodnes jsem z toho trošku naměkko, jelikož to kromě příjemného výletu v babském kruhu bylo i moje poslední vystoupení s Matahari. Svoje působení ve skupině zhodnotím někdy jindy. Teď bych ráda poděkovala Olině za pozvání a za to pohodlí, co nám na každé akci poskytuje, Matahari děvčatům za bezva výlet a všem zúčastněným za milé přijetí, za všechny ty ovace a za dort. Doufám, že ještě bude příležitost si to s vámi zopakovat.

P.S. Fotky jsou nakradené z fejsbuku, autorem je pan Vratislav Lelek. Moje analogové budou výhledově.