Jedna taková monotematická sobota

Včerejšek budu vést v paměti jako ten den, kdy jsem si užila tanec ve všech podobách. Ráno jsem vstávala s budíkem, jelikož mě po dlouhé době čekal contemporary seminář s paní profesorkou Drápalíkovou. Těšila jsem se. Poslední proběhl asi před půl rokem a já jsem se pomalu začínala znepokojovat, jestli nám je náhodou nezrušili. Dorazila jsem na něj v plné formě, a ač moje kondička fakt nemá na baletku (ani na tu ve výslužbě), přece jen jsem odcházela potěšená a s tunou inspirace. A také s rozšvihanou kyčlí, ale to je jen takový detail, který k té moderně neodmyslitelně patří. 

Po praktickém semináři následovala teoretické opáčko toho, co jsem se zrovna naučila, a to v podobě návštěvy baletního představení Sólo pro tři v Národním divadle. Je to moje úchylka, včera to byla moje tuším šestá návštěva. Kdyby o tom nááááhodou ještě někdo neslyšel, tak to je prosím moderní balet na písně Vysockého, Krylovy a Brelovy, což pro francouzštináře/ruštináře a magora do tance mého typu znamená zaručenou pastvu pro oko i pro ucho. Vřele doporučuji zhlédnutí, než se baleťáci rozmyslí, že už to stáhnou. Přece jen od premiéry uteklo už osm let. 

S polámaným tělem a povznesená na duchu jsem se po divadle mohla vydat na grand finale celého dne, což bylo vystoupení na novoroční party, organizované dámami z Tribal Prague. Lepší zahájení nového tanečního roku bych si asi nevymyslela. Kromě svého sóla jsem se zapojila v backgroundu ještě do tance Black Silver Tribe, jelikož mě holky požádaly o stage support ve hře na činelky. I já jsem si přivolala podporu, stály jsme tedy dvě v koutě a hrály, zatímco BST tančil. Taková absurdní maličkost, a jak to člověka pro začátek pobaví! 

Pro jednou můžu říct, že se mi tančilo sakra dobře. Před půl rokem jsem na stejné akci byla svázaná trémou tak, že jsem nevěděla, jestli sebou neseknu, ovšem ne tak včera. Nervík opadl v první chvíli, kdy jsem se podívala mezi lidi, a pak už jsem se jen smála. Dle síly potlesku usuzuji, že laskavé publikum zaregistrovalo a ocenilo, že se tanečnice dobře bavila. Kdyby to jen takhle mohlo fungovat vždycky... 

Bylo fajn potkat staré známé zase po dlouhé době, ačkoliv jsem se jim nemohla tolik věnovat. Přijel se na mě totiž podívat můj milovaný a věčně zaneprázdněný bratr. Jeho kompliment: "Ségra, viděla jsi ty svoje trapézy? Za chvíli nebudeš mít žádnej krk," považuji za nejoriginálnější způsob, jakým mě kdo kdy pochválil (bratr je bodybuilder, takže ano - POCHVÁLIL). Dobře se nám sedělo nad vínem, takže jsme nakonec zůstali na místě až do zavíračky. 

Dlouho jsem se takhle dobře nepobavila. Děkuji holkám z Tribal Prague za možnost vystoupit, bratrovi za návštěvu a Věrce, že to se mnou vydržela celý den i večer bez mrknutí oka. Svému drahému děkuji za to, že v pravý čas zarazil spontánní produkci improvizace pro dvě tanečnice a buben, kterou jsme si chtěli ukrátit volný čas na zastávce tramvaje. Zpětně vidím, že bychom opravdu nemuseli být obyvateli Větrníku pochopeni. 

Pro zpestření přidávám fotku svého kyčelního kloubu, aby bylo jasno, že ten tanec, to je řehole.