Cvičení, které znamená změnu

Před nedávnem mě studium přivedlo k hlubšímu prozkoumání posilování, střečinku a anatomie, přičemž jsem učinila zjištění, že ač chceme, nebo ne, máme tendence opomíjet při cvičení některé části těla. Ve výsledku máme krásná a pevná bříška a zadečky, ale sotva se udržíme na nohou. Já sama nejsem výjimkou, ještě před měsícem jsem s dobrým pocitem pilně trénovala, jak jsem byla zvyklá, a ani by mě nenapadlo, že dělám něco špatně. No a zatímco jsem byla se sebou spokojená, jak pěkně se o sebe starám, některé svaly mi zvesela krněly. Takže vám tu teď přiznám pár nedostatků, na které nejsem pyšná. 

1. Zápěstí

Na vlastní oči jsem viděla instruktorku jógy, kterak udělala pozdrav Slunci na zápěstí. Vím, že to jde. A teď si zkuste v pozici na všech čtyřech vyměnit pozici rukou na toto:

Je-li mezi vámi někdo, komu okamžitě nevystřelila do mozku ostrá bolest, nechť se přihlásí, ráda bych mu vyjádřila gratulace k vlastnictví trénovaného a bytelného zápěstí. Já se rovnou přiznávám, že to tak tedy nemám. Mně vystřelila. Už úplně vidím, jak příště, až uklouznu u bazénu/na náledí nebo bůhvíkde se mi co může stát, moje zápěstí k ničemu se rozsype a už ho nikdy nedám dohromady. 

Řešení?

Jste-li na tom stejně, dá se to řešit právě tímto cvičením, to jest přenášením váhy na zápěstí v kleku. Ruce můžeme různě vtáčet a vytáčet. Po dvou týdnech pravidelného cvičení nejhrůznější bolest polevila. Ještě si stále nedokážu představit, že bych se takhle opravdu opírala o zem třeba v kliku, ale zlepšení je velmi citelné. Celá ruka včetně předloktí se dá kromě toho celkem dobře vycvičit mačkáním balónku (nebo čehokoliv balónkovitého, co klade aspoň trošku odpor). Občas si na to vzpomenu, ale nečiním tak pravidelně, takže bohužel nemohu sloužit, co se týče měřitelných výsledků.

2. Záda

Od doby, co tančím, jsem se určitě narovnala. Dokonce jsem vyrostla o tři centimetry, tudíž je jasné, že to, jak jsem chodila dřív, a to, jak chodím teď, jsou nebe a dudy. Kromě toho záda vědomě neopomíjím, trénuji je. Proč ale mám tendence se neustále opírat o stěny, hroutit se do křesel a v kanceláři pracovat v takovém polosedu - pololehu, kdy mě za stolem skoro není vidět? Jsem rozmazlená komfortem, svaly mám líné a bez vědomého popudu k narovnání ochabují. 

Řešení?

Pořídila jsem si fitball a alespoň domácí sedavé aktivity vykonávám na něm. Je to skvělá věc, nemůže nezafungovat. Budete-li na něm sedět křivě, upadnete. po dvou týdnech pravidelného cvičení jsem ztratila pocit, že neprodleně po sezení na míči potřebuji masáž, záda tedy sílí. Zároveň se častěji bezděčně rovnám. Během cvičení jsem začala trénovat sed s nataženýma nohama před sebou a v rozkročení. Tělo na to nebylo zvyklé, ale pokrok je cítit v podstatě ze dne na den. Jsem zvědavá, jestli se někdy propracuji k celým osmi hodinám v kanclíku se zády jako podle pravítka. 

3.Chodidla

Nejhorší zjištění ze všech. Z mých nebohých chodidel, která jsem v předškolním věku na hodinách rytmiky tak pěkně ovládala, se staly ztuhlé, necitlivé, naprosto zakrnělé kusy masa, které bolí, žádám-li po nich něco víc než stání a chůzi. No a jak má člověk správně udržet rovnováhu, když stojí na něčem takhle retardovaném? 

Řešení?

Cvičit, cvičit, cvičit. Oprášila jsem pár cviků z rytmiky, třeba kromě střídání špiček a flexe vsedě ještě nesmrtelný cvik vajíčko - rybička.

Houpání se ze špiček na paty a zpět a z vnější strany na vnitřní a zpět. 

Rozevírání a rozhýbávání prstů.

Zvedání předmětu.

Ty potvory mě hodně zmobilizovaly, jak byly ve strašném stavu. Po čtrnácti dnech soustředěného cvičení mě opustila bolest v levé noze, která se ze začátku dostavovala, kdykoliv jsem udělala "vajíčko" (v rybičce od začátku dobrý). Cítím, že se tam něco rozpohybovalo a protáhlo. Zlepšil se mi cit, ve stoji na jedné noze začínám mít pocit, že se umím "chytit země". Zvedání předmětu je vyšší dívčí, ale po několika opakováních se mi podařilo zvednout hadr i levou nohou. Překvapilo mě zjištění, že jsem levák přes ruce, ale nohu mám šikovnější pravou. Prsty dejme tomu nějak roztáhnu, ale žádná estetika to není. Rozhodně je na čem pracovat, výsledky však motivují. 

Shrnu to. Rozčarovaná jsem stále, ale uklidnilo mě vědomí, že se to všechno dá relativně rychle napravit. Pomalu získávám naději, že si zase někdy užiji krásně vzpřímenou chůzi naboso, a pokud upadnu, nerozsekám si ruce napadrť. Každopádně věřím, že je dobré o tom vědět a zakročit. Třeba tímto sdělením někomu pomůžu, a když ne, můžete se mi klidně vysmát, že mám chodidla a zápěstí k ničemu, dobře mi tak. Takže ať slouží!