Jak jsme otevírali sezónu

Jsem rodačka z nejhnusnějšího města republiky a hrdě se ke svému původu hlásím. Trochu mě proto mrzí, že co se tanečních svazků se svou domácí Severočeskou hnědouhelnou pánví týče, nula od nuly pošla. Začala jsem totiž tančit až v Praze a konexe v Mostě a okolí nebylo jak získat. Proto mi velmi přišlo vhod pozvání na tradiční otevírání lázeňské sezóny v Teplicích. Nabídka zněla asi takto: dva dny se bude trsat na ulici, tančit můžeš, s kým chceš, jak dlouho chceš, kdy chceš a na co chceš. No neber to. Upsala jsem se rovnou na komplet sobotu a na začátek neděle, a to sama, s Black Silver Tribe, v duu s kolegyní Bárou jakožto Isizwana a potom do počtu, kdykoliv bylo potřeba někoho navíc tančícího nebo činelkujícího.

V sobotu se ze začátku zdálo, že z toho nic nebude, jelikož se nad námi několik hodin hrozivě stahovala bouřková mračna. Kolem oběda si naštěstí ale dala říct a odputovala dále. Vystupovat se začalo před dvanáctou, odpálila to Isizwana a naše činelky zanedlouho přivábily slušný chumel lidí. Nevím, jak to prožívaly ostatní holky, ale mně se netančilo zle. Chvíli jsem si zvykala na balerínky na nohou, jelikož jinak tančím bosa, a taky na koberec, na kterém se fakt blbě točí, takže jsme se na něj po čase stejně vykašlaly. Naopak ihned se mi zalíbil vánek, co mě při tanci ovíval, a svítící slunce, když zrovna vykouklo. Vzato kol a kolem to byl moc příjemný zážitek, a ač nám sem tam něco ulítlo, ohlasy jsme měly více než slušné. Mimo jiné za námi utíkal nějaký pán jen proto, aby nám řekl „bravo“. V takových chvílích prostě propadám dojmu, že tu krev a pot na trénincích neprolévám zbytečně.

Otevírání sezóny je významná akce, řekla bych jedna z největších v regionu, kolemjdoucích a přihlížejících tedy bylo dosti. V jednu chvíli se v publiku zjevily dokonce tři dámy v černých nikábech a nahrávaly si nás na tablet. Arabská klientela je v Teplicích početná, to se dávno ví. Nepřekvapilo mě tedy, že tam ony dámy byly, ale že jim uhranula ATS improvizace. Ještě víc mě zmátla jiná arabská paní, která se se mnou stůj co stůj toužila vyfotit. Mám tedy za sebou první fanouškovské foto, heč! (Samozřejmě to bylo proto, že jsem běhala po městě oblečená ve dvou sukních a zmalovaná jako maškara, ale i tak je to pěkné). K legračnějším momentům víkendu patří ta příhoda, jak jsem se v jedné tamní kebabo-pizzerii šla, ehm, upravit na toaletu a zabouchla za sebou dveře, ve kterých chyběla klika. Musela jsem pak telefonovat svému bratrovi, aby mě přišel osvobodit. A zaplať pámbů za to. Kdybych musela křičet a kopat do dveří, bylo by to v tom kostýmu vrcholně trapné.

Po sobotě strávené na ulici jsem měla dojem, že jsem uběhla maratón, a v osm večer jsem na dvě hodiny upadla do komatu, a kdyby mě nebudili, spím určitě celou noc. Neděle se oproti předchozímu dni zdála až nepěkně krátká. Přijela jsem, zatančila jsem, odjela jsem. Než jsem se rozkoukala, byl konec. Na druhou stranu to ale nebylo na škodu. Po sobotním mejdanu bylo město ještě ospalé a sotva se rozkoukávalo. Nevím, jak Tepličtí prožili druhý den festivalu, ale něco mi říká, že o poznání méně bujaře.

Poučení pro ročníky příští: zaprvé - naplánovat si to rovnoměrně, a ne se jeden den namlsat a druhý den odjet dřív, než to opravdu začne. Zadruhé – netřeba chodit do kebabárny na pizzu, když mají všude okolo tolik epesního žrádýlka. A zatřetí – nezapomenout na šátek, protože chodit s holým břichem se nesluší a v mikině ja na konci května sakra vedro. Jinak to nemělo chybu. Jistě se moje kolegyně nebudou hněvat, když i za ně řeknu, že se již těšíme na příště. A vřele děkuji za pozvání, organizaci a zázemí Stanie a její taneční crew, bylo to bezva!