Jak jsem vyzrála na strečink

Jedním z dílčích efektů mého víkendového studia je to, že už chápu, jak se správně protáhnout. Druhým z dílčích efektů je to, že to dodržuji. Se svou lehce maniakální povahou nad sebou mnohdy potřebuji někoho s bičem, kdo mi jednu natáhne pokaždé, když se začnu přepínat. V případě strečinku jsem ale už schopna být sama sobě trenérem. 

V minulosti už jsem jeden experiment se strečinkem provedla. V létě mě posedla idea, že do svých narozenin v prosinci udělám provaz. Obula jsem se do toho s vervou a korunu jsem celé té akci nasadila v září na dovolené, kdy jsem si nohy natahovala tak mocně, až jsem si málem jednu utrhla. Následovalo několik bezesných a ufňukaných nocí, kdy jsem nedokázala myslet na nic jiného, než jestli by se ta láhev červeného Bordeaux, co jsme si tam syslili na lepší večer, dala použít místo ibuprofenu, kterým jsem zrovna jako na potvoru nedisponovala. Tím jsem definitivně pohřbila projekt Provaz. Zbytek dovolené jsem prokulhala se zaťatými zuby a trvalo to téměř celý půlrok, než se dal můj nebohý hamstring dohromady.

Do pokusu číslo dvě jsem se pustila před třemi týdny. Tentokrát k tomu ale přistupuji lépe. Nedávám si přehnané cíle, abych se zase nevynervovala. Dělám to jen kvůli nežádoucímu pocitu, že se mi svaly z přílišné aktivity scvrkávají. Takže jednak jsem poučenější a držím na paměti vše, co nám říkali v kursu, jednak se mi stále ještě čas od času připomene ten hamstring, jsem tedy vyškolená jak teoreticky, tak empiricky. Svou nynější protahovací filozofii bych shrnula následovně:

Co říká odbornice na strečinkové metody:
1. Nedělej to, pokud ti není opravdu, ale opravdu horko
2. Postupuj systematicky
3. Pracuj s rotacemi v kloubech
Co říkám já:
4. Necukej a nervi
5. Nepřeháněj to

Dělám to tak tři- až čtyřikrát týdně a musím se pochválit, mám ze sebe radost. Nejen že se mi bez problémů daří dodržovat i body čtyři a pět, ale už na sobě vidím i nějaké ty výsledky. Hádejte, kdo už se dokáže v sedu rozkročmém opřít lokty o zem? Ano, přesně ta, co se celý život v sedu rozkročmém nedokázala udržet déle než dvě vteřiny a sváděla to na úzké kyčle. 

A časově? Jak už jsem zmínila, mám sklony to přehánět. Pokusy na sobě samé prokázaly, že moje tělo potřebuje plus minus čtvrthodinku, aby to k něčemu bylo. Našla jsem si tedy výtečnou časomíru, a prosím nesmějte se, moje cvičení trvá dva Večerníčky. Za dvě epizody Hurvnínka se toho protáhne...

Kdyby to chtěl někdo z vás také zkusit, zde je prosím příklad takové pěkné časoměrné epizodky. Nechť se u protahování bavíte stejně, jako se bavím já.