Jak jsem vyučovala

Tak už je to za mnou. Přišlo to naprosto neočekávaně a úplně jinak, než jsem si kdy představovala. Pochopitelně mě občas přepadly myšlenky, že bych někdy ráda předávala to, co jsem se za ta léta naučila, ale říkala jsem si, všeho do času. Domnívala jsem se, že cesta bude ještě dlouhá a trnitá. No prostě jsem čekala všechno, jen ne tohle.

To bylo tak. Včera na mě v polední pauze blikla zpráva od kolegyně Verunky z Matahari Group, že má odpoledne učit, ale že je nemocná, tak jestli bych nezaskočila. Usmála jsem se na telefon, řekla jsem si, a hele, výzva, a bez zaváhání jsem odepsala, že beze všeho. Tak já tedy budu učit! Postupně, jak jsem zpracovávala myšlenku, můj úsměv začal tuhnout. Ty jsi fakt dobrá, začala jsem si spílat. Copak jsi někdy učila? Copak to umíš, že na to takhle zvesela kývneš tři hodiny předem? Copak máš něco připraveno? Jsi blázen?! 

Popadla jsem tedy telefon a jala se zjišťovat všechno možné i nemožné o skupince, které bych se měla věnovat. Sedm lidí, druhý semestr, zvládají základy, jsou bezva. No... Tak v tom případě bezva! Už jsem se viděla v zrcadlovém sále, já v čele vedu sedm děvčat a tančíme spolu... No jo, co vlastně? Sedla jsem si nad kus papíru a sepsala plán, pěkně od rozcvičky po protažení. Holky dostanou dvě možnosti. Buď budeme pokračovat v tom, co dělají každý týden, a nebo je nalákám na exotiku a seznámíme se s tribalem. V telefonu jsem si vytvořila složku Hodina, do které jsem narvala Hakima a Beats Antique, a začala se modlit, aby byly od přírody zvídavé.

Do studia jsem dorazila s patnáctiminutovým předstihem, což je u mě velmi neobvyklé, ale moje nervy to vyžadovaly. Hned v šatně jsem se seznámila s několika žačkami, které se tvářily zaskočeně, když jsem jim osvětlila, co tam dělám. Zmínila jsem mezi řečí i to, že je to pro mě premiéra a že se jich jistě bojím víc než ony mě, čímž ze mě spadla veliká tíha a do sálu už jsem šla relativně klidná.

Nebýt počátečních potíží s audiem (se kterými jsem téměř počítala, to bych totiž nebyla já, aby se něco takového nestalo), všechno šlo jako po másle. Prosvištěly jsme techniku, dokonce jsem se pustila do neznámých vod a rozebrala jsem s nimi nový prvek, a pak jsem položila tu rozhodující otázku. Přání se mi splnilo, byly zvědavé. Ukázala jsem jim pár ATS prků a pak už to šlo samo. Holky mají můj obdiv, protože se nezalekly a vydržely půlku lekce s rukama nad hlavou. A neskučely, naopak se na mě smály! Nevím, jak jim je dnes, ale zatím neškytám, tak na mě snad nevzpomínají ve zlém. 

Já sama jsem odcházela s úsměvem od ucha k uchu. Že jsem to zvládla, že jsem nezpanikařila, že jsem dodržela časový limit, že jsem v sále neměla nepříjemné ticho a že mi nikdo neodešel před koncem. Chvíli jsem byla překvapená, že jsem z toho fyzicky unavená, ale pak mi došlo, že takhle pre-ciz-ně a po-ma-louč-ku tu techniku obyčejně nedělám. Ne že bych to šidila, ale znáte to.

Takže tímto děkuji Verunce, že si na mě vzpomněla, a především, že mě k tomu pustila. Udělala tím mnoho pro můj osobní rozvoj. Také doufám, že jsem nebyla jediná, kdo si to užil. A vůbec. Do roka a do dne, nechť se toto stane náplní alespoň jednoho mého odpoledne v týdnu!