Jak jsem se spustila s ATS

Dlouho, předlouho jsem plakala, že chci tančit ATS, ale že se mi nedostává podmínek, až se nějaká vyšší síla rozhodla, že už to nebude déle poslouchat, a seslala mi Afsanu. Respektive šumperský Angel’s Tribe, který si počkal, až Afsana získá ATS certifikaci, a hned zatepla s ní uspořádal víkendovou intenzivku. Šumperk sice není úplně za rohem, ale žádná podobná akce se zrovna nikde blíž nekonala, a tudíž jsem se rozhodla, že si udělám výlet. Sbalila jsem tedy do auta spacák, ATS sukni, činelky, zápisník a tribal-curious sestřenici a jelo se. Google mi naplánoval cestu na tři hodiny, ovšem bez dopravních kalamit, oprav silnic a objížděk, kterým jsme po cestě musely čelit. Nakonec jsme dojely přesně na začátek pátečního tančení.

První lekce víkendu byla koncipována jako roztančení, kde nikdo nemusí na nic myslet a pouze následuje vedoucí. Přesně to odpovídalo mým momentálním potřebám, jelikož po čtyřech hodinách za volantem a v cizím prostredí mezi novými lidmi bych nebyla bývala vlastní hlavou vymyslela zhola nic. I přes lehčí technické trable se zvukem jsme si zvládli hezky zamakat. Chvíli mi trvalo, než jsem se na v hlavě přehodila na ATS a vyhrabala těch pár základů, co jsem z něj znala. No a když se dotančilo, celá tělocvična se sebrala a odešla do sushi restaurace. Z té asi dvacetihlavé tlupy jsem znala akorát Afsanu a svou sestřenici Hanku, což věru nebylo mnoho. Nicméně tribal lid je přátelský a rázem jsem si nad sushi a vínem udělala kupu známých. Za veliký úspěch považuji, že já, starý ignorant, jsem si zapamatovala pár jmen a i den poté jsem stále věděla, kdo přijel odkud.

Kolem půlnoci jsme se odebrali zpět do tělocvičny a rozbili tábor. Uznávám, že jsem z velkoměsta nebyla úplně připravená na šumperské chladné noci. Také jsem si empiricky ověřila, že jedna jógamatka je pro hluboký spánek značně nedostačující. Ráno bylo tím pádem dost těžké. Kdybychom nedisponovali zásobami koláčů jak pro regiment, pravděpodobně bych se nedožila večera. V deset ráno totiž nastoupila Afsana, která je neporazitelná, a začalo se tančit. A dřelo se až do šesti. Povím vám, byla to krása. Probrali jsme několik základních prvků do hloubky, hráli jsme na činelky a hlavně, učili jsme se formace. Abyste tomu rozuměli. Před víkendem jsem byla sice ATS dotčená, ale vhodná maximálně tak do chorusu. Dopředu jsem si nikdy netroufla, jednak abych to nezkazila, a jednak abych proboha nemusela do vedení, protože bych určitě měla okno a pak ještě nevěděla, jak se odtamtud vymotat. Teď v tom mám ovšem daleko jasněji.

V šest večer, kdy jsem měla hlavu narvanou informacemi, asi deset stran poznámek, uhopsané nožičky a ruce téměř ochrnuté z hraní na činelky, se opět celá tělocvična zvedla a odebrala se na předem avízované barbecue.

Jakožto dvě vegetariánky jsme se sestřenicí do davu moc nezapadly, ale co jsme nenaskórovaly na konzumaci masa, hravě jsme dohnaly na konzumaci piva. V Šumperku točí Holbu, za kterou zde v Praze platíme v super hipster lokálech s pivními speciály nemalý peníz, tudíž vřele doporučuji zastávku na jedno či dvě, budete-li tam mít cestu. Posezení se nám opět trošku protáhlo, ale nakonec se muselo chtě nechtě ukončit, abychom druhý den byli ještě vůbec schopni pohybu. Na noc jsem se dobře oblékla, půjčila si dvě jógamatky navrch a spalo se mi skvěle.

No a ráno se začalo opět odznova. Teorie, „slovíčka,” činelky, formace. Program byl psán až do půl páté, ale my pražské jsme to pod vidinou spousty hodin v autě zabalily už ve tři. A dobře jsme udělaly, protože cesta zpět byla ještě daleko pestřejší než cesta tam. Nakonec jsme ale všechny objížďky, průtrže mračen, práce na silnici i kardinální zácpu u Hradce Králové zdolaly a v osm jsme byly zpět v Praze jako na koni.

Povím vám, jsem ráda, že jsem nebyla líná se trmácet takovou dálku. Afsana je těžký profík a nalila nám toho do hlavy fakt hodně. Odvezla jsem si daleko víc infomací, než bych bývala věřila, že dokážu vstřebat. Jsem ráda, že jsem poznala Angel’s Tribe a lidi kolem nich, je skvělé vidět, když to někde funguje (jo a děkuju, Libuško a Zdeňku, za to barbecue, a omlouvám se za toho plyšáka, co jsme zabily s Belou). Také jsem se vrátila bohatší o několik nových milých známých, které zase moc ráda uvidím. Po taneční stránce jsem jako znovuzrozená. Konečně jsem si mohla vyzkoušet, jaká je to síla, když se to to jen nedriluje, ale tančí. Když jsou kolegyně tanečnice stejně vyladěné, správně funguje výměna, když se zvládají přechody, když to má strukturu. Carolena Nericcio je génius.

Co říci závěrem? Jen asi to, že je škoda převeliká, že se nám toho ATS v Praze tak nějak nedostává. Doufám, že se nám s několika děvčaty podaří realizovat, co jsme v Šumperku upekly, a začneme se slézat. Moje účast na seminářích Kristiny a Philipy, které se budou brzy konat v Praze, je bez debat. A asi bude potřeba začít víc cestovat, víte přece, jak to je s tou horou a Mohamedem. Viděla bych to třeba na Tamarind Tribal ATS Workshop v Budapešti. Přidá se někdo?