Jak jsem se fotila s plazem

Ztemnělá hospoda v centru Prahy. Je zavřeno, nikde ani noha. Jen já, zmalovaná, ve svém nejzdobnějším kostýmu stojím u cihlové stěny a po těle mi lezou dvě krajty. Drží se jako klíšťata, schovávají se do vlasů, motají se kolem krku. Pokud s nimi hnu rychleji, než se jim líbí, zasyčí. Jako představa trošku psycho, že? A ono se to přitom opravdu stalo. Včera. Hadíci se jmenovali Gábin a Míša a společně jsme pózovali pro Zuzku (Zuzu Photography), která chtěla zrealizovat svůj nápad na orientální fotografie s hadem. Odnesla jsem si z toho několik poznatků:

  • Hadi jsou velmi příjemní živočichové a je fajn je po sobě nechat plazit.
  • Pokud se s nimi hýbe rychleji, vztekají se nahlas.
  • Ač všichni víme, že neslyší ani slovo, stále to svádí k verbální komunikaci ve stylu „hodný had, a teď lehni.“
  • Ne všichni hadi se nechají aranžovat.
  • Pokud s nimi hýbete, drží hlavu na jednom místě.
  • Hadí hlavička na krku lechtá.
  • Hodina a půl focení se dvěma metrovými krajtami vydá za hodinu a půl cvičení s tříkilovými činkami. Au.
  • Ačkoliv si připadám před objektivem jako dřevo všech dřev, dokážu se u toho dobře bavit.
  • Hadi se u toho pravděpodobně baví o dost méně.

Těším se na výsledek, zatím mám pouze jeden malý teaser. Dle ohlasů soudím, že se vyvedl.

A tímto se pro dnešek loučím. Jdu na sebe naplácat uvolňující mast, aby mi na dnešním ATS tréninku neodpadly ruce. Hezký den přeji, a jestli náhodou někde potkáte hada, nezapomeňte si na něj sáhnout!