Jak jsem organizovala

Něco vám povím, nejsem vůdčí typ a rozhodně nemám ambice s tím bojovat a vystupovat ze své komfortní zóny. Avšak stalo se, a to úplně omylem. Nápad uspořádat semináře s Alisou vznikl jen díky tomu, že jsem se jednou takhle nechala strhnout náladou po tanečním festivalu. Seděly jsme spolu po Let's dance a plánovaly jsme její příští návštěvu Prahy. "A mohla bys tu třeba něco odučit, když už tu budeš, hahaha," povídám já. "No to by bylo úplně skvělé, hahaha," odpovídá Alisa. A oproti veškerým očekáváním jsme tu myšlenku nenechaly vyšumět. Najednou jsem měla smlouvu v ruce, zveřejněnou událost na sociální síti a rozjetou čilou mailovou konverzaci s divadlem. Již nebylo cesty zpět.

Plánování šlo celkem samo. S Alisou se známe, tudíž jsem předpokládala, že mi odpustí případné začátečnické chyby. Netrvalo dlouho a semináře se začaly krásně plnit. Ještě větší rychlostí přicházely přihlášky na show. Finalizovala jsem pronájem divadla. Koupila jsem letenku z Kyjeva. Odstranila jsem bordel z pokoje pro hosty (jež slouží také jako pracovna, dílna, tělocvična, sušárna a sklad) a vyprala jsem ložní prádlo. Radovala jsem se, jak mám vše pod kontrolou.

Pak Alise zrušili let. Krve by se ve mně nedořezal. Než jsem ji nahnala a zjistila, že jí nebude vadit pobýt si u nás dva dny déle, byl pátek večer a musela jsem s novou rezervací čekat celý víkend. Byla jsem jak na trní, ale nakonec to dobře dopadlo. V daném týdnu se žádný velký přesun Ukrajinců do Prahy nekonal, novou letenku tedy nebyl problém sehnat.

Strach, že show bude ve stylu "Isizwana ve všech svých podobách," protože nikdo jiný nebude chtít vystoupit, se rychle rozplynul. Byla jsem nucena vyhlásit stop stav ještě před dosažením termínu. Sešla se mi krásně rozmanitá partička a program se dával dohromady sám. Musela jsem sice rozeslat pár upomínek a několik odvážných dokonce změnilo hudbu po závěrce (a někteří dokonce několikrát, že jo, Wixxie), ale musím všechny pochválit za zodpovědnost a disciplínu, s jakou k představení přistoupili.

V den Alisina příletu do Prahy jsem si vytiskla programy na show, připravila playlisty v počítači a sepsala instrukce pro zvukaře. Také jsem absolvovala stresuplnou chvíli na telefonu s Alisou, která si zrovna všimla na letence, že asi bude mít den a půl na přestup v Košicích místo plánovaného servisního přistání na čtyřicet minut. Naštěstí šlo o omyl, jak se později ukázalo. Uffffff. Blbě jsem vyjela z tunelu cestou na letiště a následkem toho jsem uvízla v brutální dopravní zácpě, ale Kyjev měl stejně zpoždění, takže se vlastně nic nestalo.

V den D jsem nabalila kostýmy, jídlo, programy a notes s poznámkami, rozloučila se doma s tím, ať nás dříve než nad ránem neočekávají, a vyrazila jsem s Alisou do studia. Jak už jsem předeslala, účast na seminářích byla hojná. Musím se spolu s kolegyněmi z Isizwany pochválit za výběr témat, jeden workshop byl lepší než druhý. U contemporary jsme se dost nadřeli, improvizace pak byla geniální psychický relax, alespoň pro mě tedy. Po skončení jsme si sebrali svá nadrozměrná zavazadla obsahující kostýmy a v početné skupince jsme se šli posilnit, než vypukne ta paráda v divadle.

Semináře.

Příprava na show. Kdopak to asi je?

Jídlo!!!

Není to přehnaná reakce, když řeknu, že divadlo D21 je boží. Na první pohled je patrno, že si ho tamější vystavěli a dále opečovávají s láskou. Tolik prostoru jsme na převlečení snad ještě nikdy nikde neměli. Jak jsem vypozorovala, eliminuje to stres. Holky a kluk se usmívali, líně se chystali, radostně se navzájem zdravili, fotili se a náhodně se shlukovali, až jsem se z toho rozzářila sama. Když se pak otevřely dveře a dovnitř začalo přicházet publikum, pročež jsem se mohla přestat strachovat, zda se vůbec někdo přijde podívat, už jsem ten úsměv nesundala.

To jsme my, ATS sestry a bratr.

Myslím si, že bylo nač koukat. Měli jsme tam vše od klasiky přes orientální fusion a různé styly tribalu až po skutečnou a nefúzovanou burlesku. Přijela za námi dokonce jedna tanečnice z Německa a vystoupilo nám několik opravdu zvučných jmen. Pro nemoc nám vypadlo jedno číslo a jedna slečna dojela do divadla pět minut před tím, než měla jít na scénu, ale jelikož jsem s tím byla předem srozuměna, nervy jsem z toho měla jen nepatrné. Důležité bylo, že se všechno stihlo. Hlediště bylo dostatečně zaplněné a hlučelo, jak se patří (a to hlavně díky Angelině Angelic z Prague Burlesque, které touto cestou posílám pusu). Hudba bývala mohla hrát hlasitěji, ale aspoň víme pro příště.

Závěrečná valná hromada.

Po skončení jsem byla v sedmém nebi. Rychle jsme se zabalili a utíkali jsme slavit. Bylo nás v hospodě mnoho a bylo to opravdu milé posezení. Kdybych kolem druhé nezačala padat únavou, sedím tam pravděpodobně dodnes.

Madam organizující nevěří vlastním očím, co všechno se za ten den odehrálo.

Oslava se nám přehoupla do druhého dne, kdy jsme se skupinou a drahými hosty vyrazili na francouzský oběd, kde byli z našeho počtu tak vykulení, že už radši nikoho jiného nepustili dovnitř.

Závěrem bych si dovolila jedno malé sentimentální prohlášení. Ehm ehm.
Tímto bych chtěla poděkovat Alise, že se nezalekla a šla do toho. Dále všem, co se zúčastnili seminářů. Doufám, že pro vás byly dostatečně přínosné a inspirativní. Díky divadlu D21, že se nás tak pěkně ujali. A taky všem, co v průběhu dne fotili a natáčeli. Pokud nějaký záznam máte, prosím pošlete mi ho, uděláte mi velkou radost. Děkuji také těm, co věnovali svůj čas a energii show, která podle mě byla naprosto boží. Speciální dík Janě, že mě osvobodila od povinnosti mluvit na veřejnosti. Díky veselému publiku, hlavně A.A., oujéééé! Doufám, že jsem vás potěšila stejně, jako jako jste vy potěšili mě.

A teď už přeslazené kecy stranou. Na úplný konec bych chtěla poprosit všechny ty, jimž se sobota líbila, ať si rezervují víkend 13.-14. května 2017. Mám rozjednanou bombu, přátelé, BOMBU!

A to už je opravdu všechno.