Jak jsem kopala za Čechy

Do Budapešti jezdím z rodinných důvodů poměrně často a už před časem jsem se rozhodla, že si ony výlety mohu organizovat podle toho, co se tam zrovna děje zajímavého. Letos padla volba na semináře se dvěma dámami z Tamarind Tribal.

Do Maďarska jsme vyrazili ve čtvrtek ráno, abychom z toho měli také něco jiného, než že já budu někde křepčit a všichni ostatní se na to budou dívat. Přijeli jsme do pokročilého jara, všude to kvetlo a vonělo, slunce se činilo tak o deset stupňů víc než v Praze, a kdyby zrovna neprobíhala rozsáhlá rekonstrukce tramvajových kolejí v půlce města (a ono město nebylo permanentně ucpané svými utíkajícími, vypruzenými obyvateli), byla by to vskutku idylka. Rovnou jsme si odbyli rodinnou návštěvu s prvním letošním posezením na balkoně.

V pátek ráno jsme vyrazili na trh pro chemicky nekonzervovanou zeleninu a další poživatelné radosti, které nabízejí snad všechny středoevropské země vyjma té naší. Vymýtili jsme při té příležitosti zelináře, mlékaře, pekaře a obchod s nakládanými pochutinami, kde jsem si koupila okurky do pytlíku a na místě je sežrala. Poté jsme se vyvalili v parku u kafe, přičemž jsem závistivě pozorovala lidi, kteří zalézají do lázní Széchenyi, a nabírala síly na nadcházející trénování. 

Absolvovala jsem s Tamarindem tři semináře. Jeden byl zaměřen na činelky, druhý na sílu a postoj a třetí na práci s vějíři v ATS. Workshopy se konaly v miniaturním studiíčku vedle Oktogonu. Ve dvanácti lidech už to vypadalo, že sál praská ve švech, což bylo fajn, protože se nám dostalo precizní, individuální péče. Shrnu-li to, přivezla jsem si odtamtud velmi praktické tipy na činelkový trénink, dostala jsem několik velice trefných rad ohledně držení těla a získala spoustu inspirace ohledně vějířů v ATS, které pro mě byly jednou velkou neosahanou neznámou. Oželela jsem tentokrát dva zbývající semináře, kde se vyučoval Tamarind dialekt. Nehlásila jsem se na ně záměrně s přesvědčením, že bych se napřed měla pořádně naučit oficiální výrazivo, než se začnu zaobírat jakýmikoliv dialekty, ale musím uznat, že mě to nakonec trošku mrzelo. SuperBeth z Tamarindu je totiž nejen výtečná kantorka se smyslem pro detail, ale navíc je s ní opravdu, ale opravdu sranda. 

V sobotu večer mě čekala maďarská vystupovací premiéra. Nebudu předstírat, že jsem byla v klidu. Do Budapešti totiž hodlám jezdit i nadále a bývala bych nebyla ráda, kdybych holkám zkazila gala a zavřela si tím k nim vrátka. To je pochopitelný, žejo. Původní plán zněl, že v show Sedm smrtelných hříchů a sedm ctností budu tančit pýchu, na poslední chvíli jsem pak obdržela ještě nabídku na vystoupení v rámci mezinárodní ATS skupiny. Jakkoliv jsem měla jasno ohledně sóla, ATSko jsem dlouho, předlouho promýšlela. Přece jen jsem takový ATS benjamínek. Nakonec jsem si ale řekla, abych nebyla blbá, a kývla jsem na to. 

Můj nerv mi trochu pokazil sólo, byla jsem u toho nesvá a cítila jsem, že mám rezervy, na které si ani nesáhnu. Nu co, i takové večery bývají. Tančila jsem hodně na začátku a publikum bylo ještě takové chladnější, což mě nepotěšilo, avšak uklidnilo mě, když si na to samé stěžovaly SuperBeth a Jocelyn, hlavní hvězdy večera, které měly svůj první vstup hned po mně. Přestala jsem si to tedy dávat za vinu, řekla si, nu což, převlékla jsem se do ATSkového a šmírovala jsem ze zákulisí ostatní tanečnice. Byla jsem tam totiž opravdu v dobré společnosti. Tawoos Tribe předváděl opravdu kvalitní věci, Júdith Virág jakbysmet a všichni ostatní hrdinně drželi laťku.

Improvizační vystoupení bylo super. Své spolutanečnice, reprezentující týmy Maďarska, USA, Německa a Španělska, jsem poznala den předtím na workshopu, tančila jsem s nimi poprvé na generálce, a přesto jsme předvedly lidem něco více než koukatelného. Slovy Beth: "And THIS is what it is ALL ABOUT!" Při závěrečné děkovačce mi publikum vynahradilo tu svoji prvotní upejpavost a dodatečně mi pořádně zařvalo, takže nakonec všechno dopadlo, jak mělo.

Po show jsme vyrazili s organizátorkou celé akce Fruzsinou, oběma Tamarindkami a několika tanečnicemi z Tawoosu do Szimpla Kért, svého času nejoriginálnější hopody v Evropě. Kdyby náááhodou někdo netušil: pár lidí vzalo polorozpadlou ruinu, natahalo do ní všemožné krámy a vytvořilo ohromný podnik s parádním designem a naprosto jedinečnou atmosférou, kde bych u maďarského vína mohla prokrafat hodiny a hodiny. Proto mě velmi nemile překvapilo, když nás u vstupu prošacovali vyhazovači, uvnitř to dunělo a blikalo a osazenstvo sestávalo především z Anglánů, zapíjejících svobodu. Sorry, tohle máme doma taky, kvůli tomu nemusím chodit do Szimply. Ač mě to mrzelo, omluvila jsem se z večírku a šla si radši lehnout, abych to holkám nekazila.

V neděli, po všech seminářích a vystoupeních, jsem měla namožené i svaly na chodidlech, šla jsem se tedy dát dohromady do lázní. Pokaždé chodím do jiných a tentokrát to byly lázně Rudas na břehu řeky. Přiznám se, tohle bych mohla dělat furt. Plavala jsem, válela jsem se, dala si několik kol sauny, zase se válela, namáčela se na střídačku do horkých a ledových bazénků, nechala se masírovat vodním proudem a zase se válela. Zakončila jsem to posezením ve venkovním bazénku na střeše, ze kterého, seženete-li si správné místo, máte výhled na Eiffelův most a na budovu parlamentu zároveň. Jen to šampíčko v ruce mi tam chybělo.

A posezením v bazénku jsem také zakončila svůj budapeštský pobyt. Jedno velikánské KÖSZÖNÖM patří Fruzsi, která celou akci tak výtečně dala dohromady a která mě tam nechala tančit. Tak snad zas někdy...