Jak jsem dostala, co jsem chtěla

Přiznávám se k tomu opravdu velmi nerada, ale tak dlouho jsem chodila se džbánem pro vodu, až jsem si (téměř) obě nohy utrhla. Celou zimu a celé jaro jsem měla po pohybové stránce velmi hektické. Lektorská certifikace byla náročná jen sama o sobě, do toho jsem vystupovala, tvořila, připravovala materiál pro budoucí vystoupení, trénovala se skupinou a tak jsem se do toho zamotala, až se mi z toho zatočila hlava. Tedy doslova. Točila se mi celý minulý týden, kdy jsem také začala spát čím dál tím víc a být přívětivá čím dál tím míň. To už jsem tušila, že je něco špatně. Definitivně jsem se dorazila tribalovou šestihodinkou s Martinou W. tuto sobotu. Již během prvního ze tří seminářů jsem pochopila, že je něco v nepořádku, jelikož jsem nedokázala přemluvit tělo, aby stálo rovně. Bylo to šest hodin utrpení, kdy jsem poprvé v životě zvažovala, že odejdu před koncem, a kdy si lektorka, mého enthusiasmu neznalá, myslela, že to vzdávám bez boje. Tak jako byl to záhul na ego, protože snad vím, co umím, a když to najednou nejde a vidí mě u toho cizí lidi, tak je to k zbláznění, no ne? Také jsem si s láskou zavzpomínala na seminář s Mardi Love, který jsem radostně odhopsala s horečkou, a na to, že mám střevní chřipku, jsem nepomyslela ani vteřinku. Říkala jsem si v té souvislosti, že pokud mi je dnes takhle šoufl a vím o tom i během tance, tak že si to šeredně vyžeru. A taky jo, odpadla jsem plně. Netušila jsem, že i hýbání prsty může bolet. Inu, když se to přešvihne, tak ano, může. Naordinovala jsem si tedy na dnešek sick day, tedy žádnou práci a spoustu klidu. (Bůh žehnej korporátním benefitům.) Příštích čtrnáct dní neudělám jediný pohyb nad rámec toho, co musím. I tak toho bude víc než dost. Maximálně si zarhaju na činelky, až odejde svalová únava z prstů samozřejmě. A pak holt začnu znovu, až se oklepu. Aspoň konečně najdu tu statickou odpočinkovou aktivitu, po které jsem tak toužila. A teď si jdu lehnout. Brou.