Jak bylo na CarVie 2014

Již pár dní jsem doma z výletu. Přivezla jsem si lehký, leč trvalý úsměv, urputnou svalovou horečku a přesvědčení, že rozbíjet Rakousko-Uhersko byla veliká, veliká chyba. Od čtvrtka do něděle jsem zvládla nastřádat tisíc dojmů. Zkusím se držet jen těch nejsilnějších, ale i tak to bude, obávám se, dlouhé vyprávění.

Do Vídně jsem dorazila ve velice dobrém rozmaru. Cestu vlakem mi sice od Pardubic do Břeclavi zpestřoval jakýsi agrometalový typ ze Slovenska, kterému nedocházelo, že zůstávají-li konverzační otvíráky trvale bez odezvy (a že teda byly! „Slečno, posloucháte Landu? Slečno, připravujete se na třetí světovou? Slečno, vy čtete?“), pokec neproběhne, nicméně naše cesty se nakonec zaplať pámbů rozešly a já se mohla opět vyladit na Vídeň. Dojela jsem hodinu a půl před prvním seminářem, šla jsem si tedy odložit zavazadla do hostelu. Řeknu vám, že takové místo jsem ještě nikdy neviděla. Kovové palandy, kovové skříňky, ošoupané linoleum... Perfektní vězeňský design. Mříže v oknech tam chyběly jen a pouze pro absenci oken. Povznesená nálada byla rázem fuč a do tanečního studia jsem se doplazila jak zpráskaný pes.

Náladu mi opět zvedla April Rose. Na jejím semináři jsem musela brutálně přehodnotit svůj vztah k shoulder shimmy, které já prostě na rozdíl od April nerada. Každopádně jsem v něm udělala za ty dvě hodinky docela pokrok, protože jsme prakticky nic jiného nedělali. Pomineme-li shoulder shimmy, seminář byl zaměřen na hip-hop fusion, což je látka, kterou v poslední době velmi vyhledávám. Když nám April vysvětlila, že tančíme postavu bojovníka v džungli, který je zrovna na houbičkách a vidí a slyší všelijaké věci, stal se ze nabuzený pralesní přízrak a hrozně mě to bavilo. Nedělám si iluze, jak jsem u toho vypadala, ale to mi je jedno. Po semináři mi April řekla, že prý jsem udělala kus práce. Že na mě bylo vidět, jak jsem byla chycená. Větší radost mi asi ani udělat nemohla.

Navečer jsem se potulovala po okolí, abych nemusela zpět do kobky na palandu. Pak ale přišla tma, ochladilo se, tak jsem zatnula zuby a šla. Když se to místo trošku zaplnilo lidmi, začalo tam být relativně žitelno. Seznámila jsem se s několika sousedy a už jsem si nepřipadala tak strašně a nechtěně a osaměle. 

V pátek jsem vstala, když celý hostel ještě dřímal, a utíkala jsem si zrevidovat tribalové základy s Míšou z Nakari. Kromě toho, že je Míša výtečná tanečnice, je také velice zdatný teoretik. Na semináři se více mluvilo než tančilo, ale o to lépe. Pomohlo mi to zformulovat si myšlenky, které se mi v poslední době honí hlavou, ale ještě potřebovaly trošku učesat. A taky mi secvaklo, jak vytáhnout hrudník, což je docela legrační, když vezmeme v úvahu, že se tím zabývám několik let a v poslední době skoro denně. No nic.

Po semináři jsem vylezla ven a tam bylo léto. Vydala jsem se tedy na procházku městem, skočila jsem si na Hundertwasserovu výstavu, kam teď budu nutit chodit všechny, co kdy pojedou do Vídně, a když už jsem byla příliš uchozená, sedla jsem si na chvíli v Café Neko. Nikdy tam se mnou nikdo nechtěl jít, protože prý je představa koček v kavárně zvrácená, tak jsem využila příležitosti, že jsem byla sama a nemusela jsem nikoho přemlouvat. Nebylo to ale to, co jsem myslela, že to bude. Koček tam nemají desítky, ale přesně pět. Taky se vám neválí kočky po stolech a tak. Naopak. Jsou to rozmazlené mrchy, co se ani pomazlit nepřijdou. Tyčinku, kterou jsem jim koupila, na truc dostala doma Lucinka. Tak.

Po kočičí kavárně už byl čas vyrazit na show. Původně jsem ani neplánovala, že tam půjdu, ale nakonec zvítězila touha po kultuře nad lakotou. Nebudu se o tom rozepisovat moc, protože to bych nikdy neskončila. Odcházela jsem s pokleslou čelistí. Pro mě osobně byly nejvíc strhující April Rose a Lamia Barbara, které si spolu střihly duet Indian fusion. Parádní byl i kousek Burning Hearts, kde se na pódiu spojilo německé a rakouské zastoupení a skočily si spolu na Rammstein. Konečně jsem viděla Ambrosii naživo a už tedy chápu, proč jejich principálka Vesna neučí prakticky nic jiného než kostýmy a make-up. Jsou na jevišti tak krásné, že by ani nemusely tančit, a aplaus by se konal. Nemusím zmiňovat, jak mě potěšily Nakari, ty já prostě žeru pohromadě i zvlášť. A nejkouzenější překvápko večera pro mě byla Katka Galeb v ATS-kovém.

V sobotu ráno jsem si vyrazila na legendární Naschmarkt a dodnes nevycházím z údivu. Bydlet ve Vídni, asi bych tam pravidelně nechávala výplatu za ty geniální klumpy, které se tam dají najít. Tentokrát jsem se snažila držet se zpátky, takže jsem si nakoupila něco lesklých nesmyslů, pár ozubených koleček do hodinových přístrojů (jistě přijdou vhod) a jakousi arabskou sladkost, kterou jsem na místě sežrala. Jediné, co mi tam nevyhovovalo, je to smlouvání. To prostě není pro mě, toto.

Odpoledne jsem pak měla poslední seminář, a to floorwork s Doro z Nakari. Takhle jsem si dlouho nezamakala. Mám dva poznatky. Zaprvé, nedělat celé léto intenzivně jógu, tak to ani náhodou nezvládnu. Zadruhé, dejte tribalistkám moderní techniku, všechny jsme najednou stejně (ne)schopné. Seminář byl plný etablovaných profi tanečnic, ale skučely jsme všechny stejně. Pro mě to byly velice přínosné dvě hodiny, po kterých jsem se sotva odplazila zpět do hostelu. Na odpočívání však nebyl čas. Vzepjala jsem všechny síly, nahodila obličej a vyrazila do restaurace, kde měla proběhnout Caravanseray Party. Vídeňáci evidentně nejsou zvyklí na tanečnice s mejkapem v ulicích, protože se na mě koukali jako na magora. Snažila jsem se být neviditelná.

V restauraci už sedělo zastoupení České republiky, Katka Galeb a Hanka Lilith (čímžto bych vám ráda poděkovala za bezva večer, holky), takže jsem si rázem připadala jako doma. Začátek akce se lehce opozdil, což se mi nelíbilo, neboť jsem měla otevírat večírek. Má netrpělivost se stala inspirací fotografovi.

Nicméně jsem se nakonec přece dočkala a musím říct, že i přes lehkou, leč citelnou nervozitu to bylo dobrý. Největší hrůzu jsem měla z toho, že budu tančit metr od stolu, kde sedí April, Inga a Alexis, ale jakmile se na mě holky zasmály, překonala jsem to rázem. Ostatní vystoupení byla super a byla jsem pyšná, že jsem mohla být součástí takové společnosti. Díky, Míšo, danke, Doro!

No a pak byl najednou konec. Už jsem se jen běžela na čtyři hodinky prospat a chytit vlak do Prahy. Byl to moc příjemný a perfektně zvládnutý festival, klidně bych tam mohla být dodnes. A navíc, vrátila jsem se domů nakopnutá jak nikdy. Bože, jak já bych tančila! Naštěstí mě čeká příští týden ještě intenzivní ATS víkend s Afsanou (a to by bylo, abych si to do tý hlavy nenalila), tam bych se měla vyřádit dosyta. Ale potom už nevím. Poraďte mi někdo, kam jet, aby mě doma pro tu přemíru nadšení nezabili...