Já versus činelky aneb Od nenávisti k lásce?

Mé první setkání s činelkami bylo strašidelné. Došlo k němu před nějakými čtyřmi lety, kdy jsem za sebou měla první semestr orientálního tance, a bylo to frustrující, frustrující, frustrující. Jakožto hudebně vzdělaný člověk jsem se nedokázala přenést přes to, že kdykoliv se pokusím udělat krok, vypadnu z rytmu, ztratím rovnováhu a pak mi trvá čtyři další takty, než se chytím. Odcházela jsem z hodiny vnitřně smířená s tím, že je spousta jiných krásných rekvizit, které bych mohla používat, a není tedy nutné, abych se trápila s činelkami. A vůbec, je to hlučné, škrtí to prsty, není to můj styl, tak.

Od té doby se toho ovšem mnohé změnilo. Další pokus, tentokrát serióznější, proběhl před rokem. To jsme se učily hrát ve skupině, kde jsem tehdy tančila. Nijak jsem tomu tehdy nepropadla, ale už mnou necloumala touha odkopnout ten krám do kouta. Naopak jsem pochopila, že začínat s tímto po prvním semestru je nesmysl, protože chceme-li dělat dvě věci naráz, musíme si být aspoň jednou z nich stoprocentně jisti. Neboli pokud váháš v technice a pořád si ještě nepamatuješ, kam šlápnout, a zvednout bok ti činí potíže, počkej s činelkami.

Třetí, finální pokus probíhá nyní a jsem nucena přiznat, že naprosto nesdílím pocity své o čtyři roky mladší já. Teď jsem tomu opravdu propadla. Dílem proto, že jsem se musela učit a potřebovala jsem prokrastinační berličku, a dílem proto, že už mi lezlo na nervy, že mi to nejde, a jala jsem se trénovat. Asi před třemi týdny jsem začala hrát doma sem tam chvilku, po týdnu jsem si uháčkovala tlumiče a dala jsem se do poctivého cvičení. Hraju podle časových možností, někdy deset minut, někdy s tím blbnu půl hodinky, čtyřikrát až pětkrát týdně. 

A proč o tom mluvím? Jsem překvapená. Co překvapená, nadšená, jak rychle se dostavují výsledky. Nezačala jsem cvičit jako úplný začátečník, uměla jsem udržet pomalý rytmus s jednoduchými pohyby. Rychleji jsem dokázala hrát pouze na místě a jenom chviličku, neměla jsem zvyklé ruce. Ovšem během čtrnácti dní se svaly na prstech a na předloktí zmátořily, mozek se odblokoval a já zvesela zrychluji.

Tím pádem bych doporučila všem, co momentálně nenávidí činelky, aby jim daly šanci. Chápu, že ne všichni disponují tou hovadnou zabejčilostí, co mě nutí dělat takovéhle věci (v mém okruhu tím trpím jen já a můj bratr, není to zvláštní?), nicméně v tomhle případě se pokrok ukáže takřka ze dne na den. Hele, co jsem se za ty dva týdny naučila!