Hvězda Orientu 2014 v Náchodě očima tanečnice, která se ráda převléká do mrtvolných kostýmů

První zaváhání se dostavilo hned v počátku, kdy jsem si nebyla jistá, zda si podat přihlášku. Tribalová kategorie tam nebyla, přece jen se ta akce jmenuje Hvězda ORIENTU, a ne třeba ATS roku nebo Královna dark fusion, žejo. Nakonec jsem se přesvědčila argumentem, že pokud se chci vytancovat na veřejnosti, nikdo jiný to za mě neudělá, a přihlásila jsem se do fusion kategorie. A rovnou s heavy metalem. Když už, tak už.

Druhé zaváhání se dostavilo čtrnáct dní před soutěží, když byla zveřejněna porota. Co zaváhání, v tu chvíli jsem se začala bát. Orientálně orientovanější partičku aby jeden pohledal. Pojala jsem to však konstruktivně a namísto klepání se, jestli mě porota nezabije, raději jsem si stanovila cíle, kterých bych tam ráda dosáhla:
1. Přemoci trému
Když jsem stála před porotou poprvé, bylo mi tak zle, že jsem málem opustila pódium uprostřed tance. Užiji-li si toto vystoupení, bude to výhra.
2. Být vidět
Pokud si mě zapamatuje pár dalších lidí, bude to výhra.
3. Nezkazit to 

A jak to tedy celé dopadlo?

Obavy opadly, jen co jsme si domluvily cestu s dalšími děvčaty. Babinec na cestách bývá vždycky osvěžující a ani tentokrát to nebylo jinak. Ač jsme všechny vstávaly hodně před šestou ranní, cesta proběhla za čilého cvrkotu a dvě hodiny v autě uběhly jako nic. V devět ráno jsme byly zaregistrovány a zanedlouho to vypuklo. Fusion kategorie byla naplánovaná úplně na závěr, měla jsem tedy spoustu času. Prostory náchodského Déčka, kde se soutěž konala, jsou velmi příjemné a přímo vybízejí k povalování se a krafání s dalšími tanečnicemi. Tak jsem i činila celé ráno a skoro jsem zapomněla, že se také budu muset aktivně účastnit. Pohoda mě neopustila ani po obědě a to už mi přišlo divné. Jak je možné, že jsem takhle v klidu?

Třetí zaváhání se dostavilo těsně před začátkem mé kategorie. Stojí mi to za to? Ovšem když jsem viděla zvídavé pohledy těch, co mě v plné parádě potkali na schodech, řekla jsem si, ano, stojí. Protože když už nic jiného, tak mi to fakt slušelo.

Vlezla jsem tam, vystrašila jsem pár malých děvčátek sedících v první řadě, nezkazila jsem to, nezpaniařila jsem, lidi se usmívali a nakonec mi i tleskali a dupali a dělali všelijakej kravál, stěna mezi námi rozhodně nebyla. To je snad víc, než jsem si přála. Jen jsem se ani jednou neodvážila podívat se doprava, kde seděl ten arabský hudebník, co tam taky porotoval. To jsem měla vážně strach. Doufám, co doufám, modlím se, že se neurazil. Na druhou stranu jsem prý potěšila zvukaře a také několik pánů, kteří se do té doby nudili v předsálí a zřejmě čekali na své partnerky, až se vyblbnou a půjdou s nimi domů. Prý se přišli podívat, takže mi to trošku vyrovnává skóre.

Přistupme k rekapitulaci cílů:
1. Na trému tam nebyl čas ani místo. Check.
2. Vidět? To jsem tedy byla. Check.
3. Paměť mě nezradila. Jsem si ovšem vědoma toho, že jsem se do toho ze samého strachu z toho pána nedokázala opřít tolik, jak bych ráda. Takže half-check.

Jsem spokojená. Mám zážitek, zase jsem se někam pohnula, ráda jsem potkala pár známých, a co je nejdůležitější, bylo strašně bezva vidět, že taková akce jde i bez stresu. Dámy organizátorky, máte můj nejhlubší obdiv. A také moc gratuluji posádce svého auta, jmenovitě Terce, Věrce a Klárce, k těm medailím.

Kdo by příští rok váhal, jestli jet, neváhejte a jeďte. Já si určitě dám repete. Ale asi počkám s přihláškou a výběrem repertoáru na oznámení poroty, abych zase nevyměkla.