Guerilla ATS

Nikdy jsem se netajila se svou fascinací pouličním uměním a jasně jsem formulovala svou touhu vyzkoušet si ho na vlastní kůži. Mluvila jsem o tom dostatečně dlouho, aby moje okolí pochopilo, že se nejedná o žert. Nakonec mi i pán domu přestal předhazovat můj vysokoškolský titul a místo toho šel a pořídil mi bezdrátový bluetooth reproduktor, který mi předal s přáním, ať se dobře pobavím. V cestě mi už tedy nestálo nic. 

Pár týdnů trvalo, než jsem sehnala alespoň jednu parťačku z Isizwany. Přece jen léto je náročné na organizaci, všichni by pořád někam jezdili, a já nejsem zase takový magor, abych se do pouličních performancí pouštěla sama. Nicméně po týdnech plánování to nakonec klaplo. 

Šly jsme na to s rozmyslem. Maskovány do svetrů a jiných kusů oděvu, které neladí s ATS sukněmi, a s kloboukem na hlavě (úlohy vypadat jako blázen jsem se ujala já), jsme se proplížily centrem do nepříliš frekventované postranní uličky nedaleko Václavského náměstí a vybalily aparát. Zpočátku se na nás těch pár kolemjdoucích koukalo podezřívavě. První se začali zastavovat až někdy kolem třetí písničky a postávali nějakých dvacet metrů od nás. Myslím, že se styděli na nás koukat. Během dalších patnácti minut se už ale kolem utvořil hlouček. Lidé začali tahat z kapes telefony, fotoaparáty a také první mince. Ač naší ulicí neproudily davy, měly jsme silné publikum a klobouk nám docela ztěžknul. 

Po čtyřiceti minutách tance jsme se rozhodly změnit stanoviště a vydaly jsme se přímo na Václavák. Našly jsme si plácek pěkně uprostřed náměstí a spustily. Diváci byli početní hned od začátku - foťáky a kamery, kam se podíváš. Byli také daleko víc komunikativní, neměli problém se k nám kupříkladu přidat. Pár dam si přišlo říct o fotku. Oproti všem předpokladům nám klobouk ztěžknul o poznání méně. 

Třetí stanoviště, náměstí Republiky, nebyla dobrá volba. Probíhala tam jakási akce, tudíž nejlepší místo bylo zabráno, a kdokoliv tam byl ochoten na ulici na něco koukat, už se dávno díval. Přece jen jsme zkusily dva songy, ale nebylo to ono. Zabalily jsme tedy aparaturu a šly přes ulici do Palladia, kde jsme velkolepě projedly a propily apanáž. A tak jsme ve velkém stylu uzavřely náš první buskovací den. 

Abych tedy shrnula dojmy. Ráno jsem samozřejmě měla lehce smíšené pocity. Jakkoliv jsem se těšila, hlodaly mě pochyby, jestli na nás nebudou hnusní, jestli trapně neskončíme s prázdným kloboukem, jestli se nakonec nebudeme stydět tak, že to na místě odpískáme... Nic z toho se nestalo. Šly jsme do toho, se stavem klobouku jsme byly spokojeny a pokusil se nás urazit jen jeden pán bez domova, který zrovna náhodou vrávoral kolem. Za mě tedy dobrý. 

Příští guerillové vystoupení skupiny Isizwana je předběžně naplánováno na za čtrnáct dní. Kdy a kde, to vám neřeknu. Budete-li se pohybovat v centru Prahy, běžte po zvuku. Cinkání činelek si s ničím jiným nespletete.