Festivaly? Řítí se na nás!

Vy, co mě znáte, jistě víte, že jsem ten poslední, kdo by kdy žehral na existenci tanečních festivalů. Ale. Posledních pár měsíců propadám dojmu, že se s nimi roztrhl pytel nějak přehnaně moc. Člověk si nemůže v klidu zaprokrastinovat na fejsbůku, aniž by na něj vyskočil milion pozvánek a dva miliony informací o tom, kolik známých má o kterou událost zájem, ačkoliv tam ve skutečnosti ani jezdit nechtějí. Je toho tolik, že mě to začíná trochu sr... obtěžovat.

Nejvíc mě v momentálně děsí Polsko. Pravda, naši severní sousedé nejsou úplně malá země, ovšem na tu plochu, kterou mají k dispozici, jich není zase tolik. Nevím, kolik tribalových tanečnic mezi nimi přesně je, ale bude to nějaká setinka promile. Předpokládám, že jsme valnou většinu z nich potkali v Poznani na Vanguardu. Bylo nás tam jak psů, leč stále jsme se vešli do jedné tělocvičny. To, objektivně vzato, není mnoho lidí. Nejde mi proto moc do hlavy, k čemu potřebují tři mezinárodně orientované akce se zahraničními hosty během příštího čtvrtletí.

Polsko přitom není zdaleka jediné, kde se tímto způsobem řádí. Je to celoevropská záležitost, takže běžně dochází k tomu, že se kdejaká zajímavá akce kryje s dalšími dvěma úplně stejně zajímavými akcemi, nebo nedej bože k tomu, že člověk vykrvácí za semináře svého idola a za čtrnáct dní zjistí, že onen samý idol bude o tři týdny později o tři sta kilometrů blíže. Také jsem si všimla, že touto dobou jezdí docela omezené množství idolů, tudíž se pomalu šineme vstříc cestě orientálního tance, který má již několik let úplně stejné obličeje na každém megafestivalovém plakátku a akorát velikost fotografií se liší (nebo to tak aspoň bývalo, když jsem orient opouštěla). Některé tanečnice začínají připomínat kapelu jedoucí turné, jen s tím rozdílem, že hudební skupina většinou naplní v každém městě klub. Jak to udělá ta tanečnice, to ví čert.

Díky výše zmíněnému došlo třeba k tomu, že mě nechává chladnou letošní Tribal Umrah, ač je úplně brutálně nadupaný a ještě ke všemu poslední. Že je tam jedna hvězda vedle druhé? No jo, jenže já jsem na nich všech zrovna nedávno byla. Jsem jediná? Já myslím, že spíš ne.

Na své návštěvy orientálních festivalů vzpomínám i při čtení ceníků. Už i v tribalu se k tomu sem tam přistupuje tvůrčím způsobem, prodávají se všelijak poskládané pakety a samotný workshop si kolikrát pomalu nekoupíš. Anebo koupíš, ale za takový prachy, že radši přece jen sáhneš po výhodném balíčku, i kdybys z něj chtěl jen polovinu. Chraň pámbů, abychom teď ještě začali hromadně a ve velkém soutěžit.

Jsem příznivcem volného trhu a práva volby, ale fandím i zdravému rozumu a sebekontrole a ze zkušeností vím, že příliš mnoho čehokoliv bývá většinou kontraproduktivní. Takže se ptám. Je to opravdu nutné? Vážně musí každý, kdo chce něco znamenat, bez ladu a skladu organizovat mezinárodní mega akce? A nejde „něco znamenat“ i bez toho?

P.S. Ráda si přečtu, proč si to kdokoliv z vás třeba nemyslí.

P.P.S. Chystám se na pár festivalů i letos, samozřejmě. Pojedu na své ověřené nebo na ty, které jsem si vybrala z dobrých důvodů dlouho dopředu. Po zbytek času se pokusím mít zavřené oči, dokud se to nepřežene.